Srpen 2014

O kočkách

29. srpna 2014 v 14:05 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
ac9285af7c_f


Pracuji u jedněch lidí na zahradě.
Mají tam dvě překrásné kočičky, teda ještě koťata. Krásná, mazlivá, ale jsou to pěkné raubířky.
Pleju zahradu a slyším vreee, tak se ozvu, jsem tady Belluško. Kvrk, praví kočička a já pleju s kočkou na klíně.

Včera jsem byla sehnutá a hop a měla jsem ji za krkem a už se potvůrka milovaná otírala hlavičkou o moji tvář. Jen jsem jí říkala, že my obě víme, že jsem čarodějnice, ale ostatní to nemusí vědět. Bylo jí to šumák a seděla tam dál.

Leja, její sestra, je menší, šedobílá, Bella je sibiřanka, jasně že né čistokrevná, ale vypadá i tváří se aristokraticky.
Leja je pašák, včera chytila myš jako bačkoru, že ji sotva unesla, Bella se šla přiživit na jejím úlovku, ale Lejuška se nedala.
Tak se Milá Bellinka šla zajímat o mě.
Jako být zalezlá na druhé straně keře kde pleju a chytat mojí ruku je její oblíbená hra, nebo si lehne za mě, opře se a chytá stéblo, včera mě kousla do zadku.

Mňííí, ozve se Leja a jemně se přitulí, vrní jako kolovrátek, však jen do té doby, než to zjistí Bella. Žárlí jako Otelo a taky krade.
Dala jsem si na okno housku se slaninou, tam se číči nedostanou, v poledne okolo mě letěl rozsápaný sáček, houska nikde. Jak se tam dostaly ty kočky, kdo ví…

Když odjede robotická sekačka ze své stanice, vlezou si spolu do té boudičky spokojeně spí. Jsem tam celý den sama a kočičky mi dělají báječnou společnost.

O té sekačce, napíšu zase příště.

Z rybího deníku

24. srpna 2014 v 17:30 | Rybka |  Krásné texty jiných lidí
Už se stmívalo a vody oceánu byly temné. V dálce zářily bílé útesy doverské a zvaly k osamělému rozjímání. Sbalila jsem si batůžek a chvíli plula, chvíli letěla. Opustila jsem Ostrov..po dlouhé době , možná navždy.. Myslela jsem, že tam, na křídových kamenech, vysoko nad mořem ,skončí mé trápení..moje nerozhodnost, moje smutky. Že se vše vyřeší, jednou provždy. Že uteču od starostí, sama sobě. Že všechno zmizí, jedním mávnutím křídel..
Foukalo a bílá byla v noci černou a ve dne očím k neunesení. V hlavě mi vířila spousta zbytečných myšlenek, slov, výčitek. Chlad mě objímal majetnicky, jako by věděl, že bude mým stálým společníkem. Na horizontu moře každý den stejná nicota. V náruči tmy se nedalo spát , sny nepřicházely a den byl výzvou k další beznaději. Ředění slané hladiny vodou z očí se zdálo být pošetilostí. Co zmůžou malé slzy proto hradbě a mase mlčení?
Sáhla jsem do batůžku vedle sebe a našla v něm zmuchlaná poslední slova. Ta ostatní už jsem rozdala, rozpůjčila půjčkami bez oplátek. A jak jsem v rukou cítila tu lehkost bytí, vzpomněla jsem slov moudrého Ostrovana : " Nakonec zjistíme, že jediné, co máme a co nám patří, jsme jen my sami". Kouzelná formule. Zaklínadlo pro trosečníka. Pro mě. V dálce problikával ostrovní maják, laškovně dováděl s vlnami, které mu stříkaly pěnu do čí. To světlo , které šířil, byla naděje.
Tak tedy zpátky do vln a do vzduchu! Kurz Ostrova mám v srdci, netřeba astrolábu. Vedly mě hvězdy- slova , která zářila do tmy. Ta cesta zpátky byla o tolik kratší než do neznáma. Přivítala mě známá pláž z bílého písku, koruny šuměly, ptáci koncertovali se samozřejmostí a lehkostí,a duše byla volná s nimi.
Zase budu stromům šlapat po hlavách ve strombotách, zase budu čmárat své básničky do notýsku s vážkou, zase mě rozesmějí přestřelky mezi slůvky, která míří přesně, ale bolavě nikdy nezasáhnou. V dlani jsem svírala světlemodrý kamínek larimaru- dárek pro Vás všechny. Je v něm duše oceánu a oblaků.
Z otevřeného batůžku vylétla poslední tři slůvka. Zatřepotala křídly jako krásní motýli a já si je konečně mohla přečíst … Mám Vás ráda
Autor: Rybka

Kdyby Pohlreich s Babicou byli stavaři

22. srpna 2014 v 13:18 | ada.cat |  Blbosti

Kdyby Pohlreich s Babicou byli stavaři

Babica: Tak tě vítám u mě na stavbě. Je to taková jednoduchá stavba, která nedá moc práce a kterou si může postavit opravdu každej.

Pohlreich: Máš tady pěknej bordel, ty vole. Hele, míchačka. Co ti to z toho teče za srajdu?

Babica: Tak pozor, to je poctivej českej beton. To mám do základů.

Pohlreich: Ahá, tak to jo, vole! A co do toho dáváš?

Babica: No tak hlavně hodně vody, to je základ, špetku písku, štěrku a trochu toho cementu. A kdo třeba nemá doma moc cementu, tak si tam dá míň cementu a teď důležitý, kdo nemá žádnej cement, tak si tam dá nějakej jinej prášek, víc vody… no a pak co kdo doma najde, že jo.

Pohlreich: Mně jebne. To vypadá hůř, než když klokan chytne střevní chřipku. To budu tuhej dřív já než tenhle beton! A tady tyhle ztvrdlý psí chcánky fakt slyší na jméno Písek, jo?

Babica: Já stavím pro obyčejný lidi a ne pro snoby. Když nějakou ingredienci nemám, tak si tam dám jinou.

Pohlreich: No jo, ty vole, ale pak se nediv, že když tenhle výstavní průjem naliješ do základů, tak se ti to pak drolí jak make-up vysloužilý pornohvězdy. Dyť to tady celý někomu přistane na palici, ty vole!

Babica: Já jen ukazuju lidem, jak si můžou postavit jednoduchý baráky za málo peněz. Lidi v tom pak bydlej a sou
spokojený.

Pohlreich: Ty to fakt nevidíš? Dyť i tý míchačce se z toho tvýho poctivýho českýho betonu chce vrhnout!

Babica: Úspěch se v Čechách prostě neodpouští.

Pohlreich: Hele, zase ti to teče ven.

Babica: No, to je supr, to je vončo. Ještě do tohodlenc nasypem takhlenc todlenc, aby se to trochu zahustilo.

Pohlreich: A co to jako je, ty vole?

Babica: Nevím, ale seženeš to všude.