Červen 2014

Bojíte se bouřky?

12. června 2014 v 21:24 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

Bouřky v mytologii
Bouřky měly vždy velký vliv na lidstvo. Římané v nich spatřovali Jupitera metajícího blesky ukované Vulkánem. Původní obyvatelé Ameriky v nich spatřovali hromového ptáka, který slouží Velkému duchu. I když se to modernímu člověku může zdát kuriózní, nepřestávají ho bouře fascinovat, o tom svědčí i to, že každé jaro vyrážejí lovci bouří do rovin Velkých plání, aby zkoumali projevy bouří a tornád.
wikipedie
Bojíte se bouřky?
Já teda jo a hodně. Když jsem byla malá a naši museli někdy někam odjet bez nás dětí, hlídala jsem malého brášku. Jenže jednou byla děsná bouřka a my jsme se báli tak moc, že nás naši našli oba zalezlé v posteli, kde jsme se klepali a drželi se za ruce. Maminka nás tehdy pochválila, že jsme udělali dobře, že v posteli se nám nic nemůže stát.

Tak fajn, jenže jsou situace, kdy do postele zalézt nelze.
Já nikdy nezapomenu na ten mlaskavý zvláštní zvuk, když jsme utíkaly s maminkou z louky a hodně blízko nás uhodil blesk do stromu. Pak ta příšerná rána. Maminka mě vezla na sporťáku a já ječela jako když mě na nože berou. Schovaly jsme se tehdy u dědy v buńce.

Né, že bych měla z bořky nějakou formu fobie, al prostě se jí bojím. Já tvor který nemá rád hlučnou hudbu, hádky, stresy se najednou ocitám ve změti rambajzu a pro mě ještě nebezpečných blesků.
A tak se jednou přihodilo co se přihodit muselo.

Na vandru nás chytila strašlivá bouřka ve skalách. Bouchlo to jednou a já čapla ruku nejbližšího kamaráda co byl po ruce. Pak jsem slyšela ten strašlivý a mlaskavý zvuk, hroznou ránu a ten kamarád mě měl na zádech na usárně. Nikdy jsem se bát nepřestala, i když si mě několik let dobírali.

A jak jste na tom s bouřkou vy?

Naše kočky a živitel Jiřík

12. června 2014 v 14:52 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

DSCN2030

Můj Jirka měl vždycky rád zvířata, přesněji tedy psy, kočkám nevěřil. Znal jen ty u babičky polovenkovní, z kterých ho jedna když byl ještě malý škrábla. Stejně pak když žil sám jednu opuštěnou krmil.
Pak poznal mě a já měla Morinku. Nejdříve se k sobě neměli, pak ale našli společnou cestu a to že Morinka si přišla k němu na klín pro pomazlení. Za rok nám maminka dala k vánocům Sněhurku. Byla to jeho první kočička od kotěte, byla mazlivá, bílá, krásná. A vybrala si jeho. Postupem času se stala Morinka stínem mým a Sněhurka jeho. Fajn, kočičky si nás rozdělily spravedlivě. Má je rád obě, ale…

Do té doby než začnou mrouskat. Sněhurka jen tak tiše vrzá a vrká, zato Morinka má své koncerty. Její táhlé a hlasité mrrrááááu Přivádí našeho živitele do stavu nepříčetnosti.
Čičinka se tiše připlíží, tak aby na něho viděla, upře na něj zamilovaný pohled a spustí.

MRRRRÁÁÁUUU, MRRRRÁÁÁUUU, MRRRRÁÁÁUUU!!!

Ozve se řev, táhni sfině a letí pantofle. Chachááá, trefit, nebo chytit kočku, není tak jednoduché. Rozhodně je rychlejší štíhlá kočka, než bříškatý živitel.
Jenže ona si nedá pokoj a snad mu to dělá i naschvál…

Za chvíli se zase ozve její mrrráááu a Jiřík šílí. Popadne smeták a jde po ní, kočička zaleze pod postel a živitel mydlí do podlahy a řve nepublikovatelné nadávky. Počet přeražených smetáků, je takový, že mi zbyl jeden ometený hnusný mrzák, kterého si úzkostlivě schovávám.
Čičinka, je ale tvoreček mazaný a sedí si jakoby nic, pak běží do ložnice pod postel, kde je taková nepsaná demarkační čára a pod postelí si zakoncertuje. Živitel jen křine, ale dobrý.
Jenže na včerejšek v noci čičule řvala, živiteli u postele, ten se naseránkoval, popadl hokejku a tvrdě šel po kočce. Jasně, že neměl šanci, číča je rychlejší.

Jen jsem se ptala, ráno spousedky, zda je nevzbudil opravdu nepublikovatelnými nadávkami. Prý né.
Sousedka je taky kočičí, tak ví oč jde a na to, že se od nás z bytu občas ozývá křik živitelův jako například ty sfině zasjaná, poletíš z baráku si už dávno zvykla.

Už se opatrně neptá, zda ty nadávky patřily mě.

Duše zvířat III.

9. června 2014 v 19:13 | ada.cat |  Knihy do kterých jsem se zamilovala


Zvířata mají inteligenci

Moudrý Plutarchos byl podle jeho vlastních slov svědkem této příhody. K poloprázdné nádobě s vodou přiběhl žíznivý pes. Jenže hladina byla moc nízko a pes k ní nedosáhl. Začal tedy nosit kameny a házel je do nádoby tak dlouho, až hladina stoupla a on se mohl napít.

Hasdrubal
V jednom klášteře museli mniši kteří se opozdili k jídlu zvonit na zvonec a bratr kuchař jim jídlo podal otočným okénkem. Hlídací pes Hasdrubal kterého mniši špatně živili si toho všiml a napadlo ho zatahat také. Zazvonil, okénko se otevřelo a před ním se objevil vrchovatý talíř. Jenže pes nedovedl ovládnout svou lačnost a tahal za provaz tak dlouho, až se kuchař začal divit kde se bere tolik opozdilců a milého Hasdrubala načapal. Mniši se smáli, obdivovali jeho inteligenci a od té doby ho krmili lépe.

Aglaé
Jednoho muže šikanovala žena a dcera tak moc, že se mu zošklivilo veškeré ženské pohlaví. Vztáhnout ruku na své tyranky se neodvažoval a tak se hojil na fence německého ovčáka Aglaé. Nebil ji, jen ji tiše častoval velmi ošklivými nadávkami. Fenka mu rozuměla, vrčela a její pohled nevěstil nic dobrého. Jeho to však nezarazilo a nadávky byly stále hrubější. Aglaé byla stále zuřivější, ale narozdíl od pána svůj hněv dokázala ovládnout. Jeho hrubosti se stupňovaly až jsem jednou musel zasáhnout.
Proboha tě prosím, přestań, nebo ti to zvíře jednou skočí po krku.
K tragédii však nedošlo, muž z toho všeho trápení onemocněl a zemřel.
Mazanost a drobné pomsty

Dalmatíni
Herečka Susanne Dantesová vždycky když se chystala k odchodu, nemohla najít rukavice.
Její dva dalmatíni na ni koukali ze svého pelíšku jako by nic. No nevadí, pravila paní, půjdu i bez nich a přísně se podívala na psy. Ti proběhli pokojem a rukavičky položili své paní k nohám, pochopili, že to na paničku neplatí. Dělali jí to vždy když musela odejít, když je však šla venčit rukavičky měla vždycky na svém místě.

Mozartovy odvety
Zvířátka rozlišují odchod za prací a odchod za zábavou. S tím prvním se smíří, s tím druhým zvláště pokud jsou z ní sama vyloučena ne.
Spisovatelova sousedka Jacqueline se chystá na koncert, nebo do kina a kocour Mozart, kterého spisovatel poctil přezdívkou Mńauzart sedí a trucuje v koutě a plánuje rafinovanou pomstu.
Když se Jacqueline vrací v obvyklou hodinu domů z práce je všechno v pořádku, přicházíli ale později a nebo z kina, čeká na ní nepříjemné překvapení. Kocour vše kam se dostane vytahá, rozhází a rozcupuje.
Jednou jsem ji doprovázel z divadla a ona již věděla co ji doma čeká a pozvala mě abych nakouknul. Všechno prádlo, které odpoledne pečlivě vyžehlila a složila měla rozházené. Jako kdyby po bytě proběhla banda lupičů.
Nevydržel jsem to a zeptal jsem se, zda si nemyslí, že by ta Příšera zasluhovala výprask.
Jacqueline se jen klidně podívala a pravila.

Víte, ta příšera mi před lety zachránila život.
Bylo mu deset měsíců, ale důvtipu měl až dost.
Ten večer jsem si vydrhla sporák a pak jsem se umyla a šla si lehnout. Jenže mi bylo nějak divně, nemohla jsem se soustředit, bolela mě hlava. Kocour byl neklidný, mňoukal, tahal mě za pokrývku, aby mě donutil vstát. Vyhubovala jsem mu, že jídla dostal dost a zhasla jsem naštvaně.
Jenže v tom začal kocour vyvádět jako pominutý až jsem tedy vstala že mu dám zbytek masa.
Jak jsem vstoupila do kuchyně, ucítila jsem zápach unikajícího plynu.

Jak Jacqueline řádně sporák drhla drcla si do kohoutku a plyn jí unikal. Nebýt Mozartova vyvádění, zemřeli by oba.
Za záchranu života mu Jacqueline odpouštěla všechny lumpárny.

Volná citace z knihy.

Duše zvířat II.

4. června 2014 v 12:09 | ada.cat |  Knihy do kterých jsem se zamilovala


Vzájemná pomoc a podpora

Jeden horník z Cardiffu potkal na cestě z práce dvě krysy. Cupitaly vedle sebe a společně nesly stéblo slámy. Vzal hůl a jednu zabil. Druhá, místo aby utekla zůstala zmatená stát.
Sehnul se k ní a zjistil, že je slepá.

V jedné stáji dožíval starý vojenský kůň. Měl zuby věkem už tak obroušené, že nemohl žrát.
Dva vedlejší koně ho celé měsíce krmili tak, že vytáhli ze žlabu seno, rozžvýkali a hodili ho před stařečka.

Nervová deprese

Celestýn byl až chorobně čistotný kocour se sněhobílým kožichem.
V roce 1940 jeho pán musel odejít do války a kocourek úplně ztratil chuť k životu.
Nic ho netěšilo, přestal chytat myši, lovit v keřích ptáky, nezajímaly ho kočky a přestal si čistit kožíšek.
Byl čím dál sklíčenější a vojákova matka si zoufala, že se kocourek vojáka už nedočká, že steskem zahyne.
V roce 43 se voják vrátil, ale kocourek místo přivítání před jeho zraky utekl do houští.
Voják se divil, co se s ním stalo, ale jeho matka řekla aby v klidu počkal, že se kocourek vrátí.
Vrátil se za pět hodin, tolik práce mu dalo vyčistit léta nahromaděnou špínu z kožíšku.
Večer vesele vstoupil do jídelny.
Běloskvoucí, se zdviženým ocasem, pyšný jako král.

Betty
Byla to kráva a držela se sukní své majitelky jako klíště. Když byla ještě telátkem, hýčkali ji, za což ona k radosti své majitelky projevovala spoustu lásky.
Jenže vyrostla a začala ve své velikosti být svými láskyplnými projevy obtížná.
Paní začala být zoufalá a když za ní kráva vlezla až do salonu panívykřikla v biblickém rozhořčení.
Jdi mi z cesty Satane, dej mi už pokoj!!!
Kráva nemohla uvěřit svým velikým uším, byl to pro ni obrovský šok.
Dostala srdeční záchvat a padla mrtvá k zemi.

Volná citace z knihy.


Duše zvířat I.

3. června 2014 v 20:00 | ada.cat |  Knihy do kterých jsem se zamilovala


Tak se jmenuje kniha spisovatele Jean Prieura a je velice pravdivá. Ráda bych z ní chvíli citovala, protože zvířata miluji a tato kniha oslovila myslím nejen mě.

Mají zvířata duši,
city, inteligenci,
prorocké schopnosti?

Projevují si zvířata solidárnost? Vědí, co je to prokázat dobrodiní, znají cit, něhu a přátelství?
Odpovědí budou fakta.
Například vzájemná nenávist koček a psů není dědičnou vlastností, kterou by měli zakodovanou v genech. Netráví celé dny honičkami a potyčkami, dokáží se spolu mazlit, škádlit, nebose mazaně spřáhnout proti lidem…, a cítit k sobě něhu jako to bylo například v Hauteville.

Ve starodávné kuchyni v hotelu si v prázdné truhle na sůl udělaly pelíšek fenka foxteriéra a krásná bílá kočka. Obě vrhly téměř ve stejný čas mláďata. Když fena odešla kočka nakojila všechna mláďata, bez rozdílu koťata i štěňata. Když odešla kočka, fenka ji okamžitě vystřídala. Hoteloví hosté je zdálky obdivovali, protože kočka i fenka nikomu nedovolily se přibížit.

Jiný příklad uvádí jistý doktor Méry.
Na louce seděla kočka a zoufale hrabala v zemi. Chtěla zachránit svá koťata, která sedlák zaživa zahrabal do země.
Půda byla tvrdá a kočička měla tlapičky rozdrásané do krve, věděla že to sama nezvládne.
Vrátila se na statek pro hlídacího psa a za chvíli se oba vraceli na louku. Pes místo očichal a svými tlapami začal hrabat až hlína lítala a za chvíli se oběvila koťátka, jako zázrakem živá.
Pes s kočkou je vzali za kůži za krkem a jedno po druhém odnesli na statek kde je kočka vzala do sena, olízala je, nakojila.
To všechno viděl mladý ovčák a řekl to svému pánovi.

Jak se asi zachová Člověk, rozmarný a hrozivý bůh?
Odsoudí nevinná stvoření znovu k smrti?

Stal se zázrak, sedláka to dojalo a kočce mladé ponechal.

Volná citace z knihy.

Líbí se Vám, příběhy, chcete se zasmát, podivit se a někdy si i poplakat?
Počkejte si tedy na další volné pokračování.