Listopad 2013

Naše první pečená kachna

20. listopadu 2013 v 19:36 | ada.cat |  Manželství je radost
09a5e2a11bea20817477e0b1dfe2cc211ec8f
Když jsem začala bydlet s Jirkou, tak asi za tři týdny společného žvota projevil přání dát si na velikonoce pečenou kachnu se zelím.
Což o to, udělat ji umím, ale žádnou jsem neměla a v místním řeznictví byla za hříšné peníze.
Jiřík se však projevil jako chlap a že milou kačenu koupí on. Koupil dvě krásné v Kauflandu a za velmi lacino.
Když vyslechl chválu na svou osobu a mou odu na radost že bude žranice, žačal vyprávět jak ji koupil.
Představte si partu klempířů vrazící v montérkách do kauflandu…
Jeden šel v předu a rozrážel dav téměř běsnících důchodců. Druhý vybíral kachny pro všechny a ten třetí brzdil, opět nad levným zbožím běsnící dav.
Neumím přesně popsat jeho vyprávění, ale smíchem jsem se málem po - urinovala.
Den před vysněným obědem jsme jeli do jeho rodiště, kde mě Jiřík chtěl představit svým kamarádům, jenže se to trošku protáhlo, kluci šli na šipky a já raději jela předposledním vlakem domů.
Přišla jsem domů, rozdělala jsem si pivko a nechtělo se mi spát. Tak jsem bafla kačku, nasolila, nakmínila a šoupla jí do trouby péct.
V telce dávali nějaký horror a já že se při pečení na něj budu dívat. Asi po 3/4 hodince jsem kačenku podlila pivečkem a zmírnila teplotu. Vonělo to báječně a já se dál dívala na telku, jenže bohužel už jsem se pohodlně natáhla na gauč…
Vaše tušení je správné - usnula jsem jako špalek.
Když jsem se asi za hodinku probrala, voněl byt jako nebeská mana, já si chvílečku libovala a pak jsem příšerně zařvala.
KACHNÁÁÁÁÁ !!!
Vylítla jsem jak bodnutá, málem urvala dvířka od trouby a čekala katastrofu.
Kachnička sice byla trošku na vršku vysušená, ale bezvadná. Hezky si libovala v sádle a nic jí celkem nebylo.
Tak jsem sádlo odebrala, kačku podlila černým pivečkem, a na chvilku jsem ji otočila. Ta nasákla do sebe kousek pívka a po vrácení do původní polohy byla výstavní.
Jirka přišel domů a chválil jak jsem šikovná, divil se že jsem si troufla skoro v půlnoci začít péct, že on by u toho usnul a vše by spálil.
Já se dmula pýchou jaký jsem pašák a mlčela jak partyzán.
Druhý den jsem uvařila knedle a zelíčko, ohřála kačenku, a věřte, že si Jiříček šmakoval, že takovou krásně upečenou kačenku nikdy nejedl.
Nikdy jsem se nepochlubila, jak to vlastně tehdy bylo.
Download PDF

Včera jsem páchala násilí

5. listopadu 2013 v 16:27 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

Děvčata, včera jsem šla do krámu, kde jsem mimo jiné koupila tu alternativu místo sýru.
Když jsem stála skoro před krámem, potkala jsem babu s batohem.
Ona se na mě podívala a povídá mi: "Nemáš padesát korun? To jsi uhodla, nemám."
Tak aspoň třicet loudila baba a já na ní Nasjat!!!
Baba mě začala nadávat do k..d a proklela celou moji rodinu i s deseti daším pokolením.
Já na ni chvílečku koukám, pak povídám coooooo?
A natáhla jsem ji rovnou na ulici na tu sprostou hubajznu takovou facku, že se až zapotácela.
No, zmizela jsem rychle v krámu a už nezkoumala co babizna dělá.
Když jsem šla domů stavila jsem se u nás v baráku v herně na jednu štamprdli.
Muž mi řekl že jsem pašák a vůbec mi nevynadal.

Čas Dušiček

5. listopadu 2013 v 16:22 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší


Svátek mrtvých se už v křesťanském světě slaví od 10. století, v roce 998 jej zavedl benediktýnský opat Odillo ve francouzském klášteře Cluny. V podstatě tak reagoval na přetrvávající pohanské obřady. Pravda je, že kořeny tohoto svátku jsou mnohem starší, historikové předpokládají, že je odvozen z keltského svátku Samhain, kterým pro Kelty končil starý a začínal nový rok.
Keltský svátek se slavil v předvečer 1. listopadu. Keltové věřili, že v tuto noc se svět živých a mrtvých propojuje, a proto zapalovali ohně, aby duše mrtvých přišly, ohřály se a pobyli se svými blízkými. Od 13. století se památka věrných zesnulých rozšířila a začala se slavit v 18 dalších evropských zemích.
V Římě zdomácněl svátek až ve 14. století. V tento den se v některých křesťanských zemích konali tři mše za zemřelé, tento zvyk v polovině 18. století potvrdil papež Benedikt XIV a určil jej pro kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 se tato podoba rozšířila na popud papeže Benedikta XV po celé římskokatolické církvi.
Výňatek z: www.pohrebnictvi.eu

Jako malá jsem vždycky chodila s maminkou na hřbitov a hlavně na Dušičky rozsvítit. Moc se mi líbil náš maličký hřbitůvek když všude svítila světýlka. Vždycky jsme se šly projít a prohlédnout si výzobu po celém hřbitově.
Jeden rok jsme zase šly rozsvítit a když jsme se chystaly že půjdeme domů snesla se veliká mlha, on se snášela už když jsme vyšly z domova, ale kdž jsme odcházely ze hřbitova byla už tak husá, ženebylo vidět na krok.
Náš hřbitůvek je za vesnicí a tam nesvítí jediná lampa, tak jsme se s maminkou vzaly za ruku a jdem.
Najednou jsme uslyšely takové divné svištění. Zastavily jsme se a poslouchaly, co by to mohlo být. Na nic jsme ale nepřišly, jen to, že se to docela rchle přibližuje.
Najednou mě maminka strčila do příkopu a naposlední chvíli uskočila také.
Kolem nás prosvištěl dědek na neosvětleném kole, a že jel z kopce, tak jel i pořádně rychle. No málem jsme se leknutím po... znečistily.

Tragická pohádka pošťácká

5. listopadu 2013 v 16:14 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

Byla jednou jedna pošta na které pracovalo spousta doručovatelek, třídiček, balíkářů a přepážkových pracovníků. Všichni to byli poctiví, dlouholetí zaměstnanci, kteří svou práci brali jako poslání.
Na každého se usmívali a do práce chodili rádi.
Jednou se ale objevil veliký a zlý vlk, který se jmenoval Manažerka a tak nastaly na poště lidičkám velmi zlé a krušné časy. Lidé dostávali čím dál víc práce za čím dál tím menší mzdu, chodili domů unavení, smutní a otrávení.
Jednoho dne si paní vedoucí zavolala malou pošťačku Kočičku a smutně jí vyprávěla, že byla na schůzi které předsedal veliký zlý vlk.
Ona sama měla namále, když bránila celou svojí duší všechny své pošťáky, leč vše marno!
Veliký zlý vlk měl obrovitý hlad a nařídil, že musí dostat velikánské sousto.
A tak proto, malá pošťačka Kočička přijde o svůj milovaný rajon a dostane jiný, velikánský, po jiné větší kolegyni.
Malé pošťačce bylo do pláče. Zase začínat znovu a pak kdo ví, jak dlouho to potrvá, než veliký a zlý vlk dostane zase hlad a bude chtít další a další krmení. Je jen otázka času, kdy se veliký a zlý vlk přestane živit poštou a začne požírat pošťáky. Co budu dělat? Povzdechla si malá pošťačka Kočička.
Byla tak moc smutná, až z toho onemocněla. Když se začala uzdravovat, dostala nápad, že si najde jinou práci a uteče od velikého a zlého vlka.
Jednou poté co jí volala kolegyně Veliká pošťačka a hlásila, co všechno zlý vlk natropil, zůstala v přesvědčení, že udělá velmi dobře, když uteče. Veliký zlý vlk, až sežere všechno a všechny, snad pojde, protože už nebude mít co žrát. Ale to bude konec pošťáků v Čechách.
A přátelé, tento příběh je pravdivý, neb vám ho vyprávěla pošťačka Kočička.