Říjen 2013

Houby

21. října 2013 v 20:19 | ada.cat |  Blbosti
Klikej postupně na slovo houba a zapni zvuk.Úžasný


Praotec Čech byl kelt

19. října 2013 v 18:30 | ada.cat |  Toulky
e3d3dbfd56_50371504_o2

Keltské srdce a krev
Po keltském kmeni Bojů dostaly naše země latinský název Boiohaemum. Bohemia. Böhmen. Jsme jedna z keltských pravlastí. Některé naše řeky si uchovaly svůj název ještě z té doby. Např. Vltava (Vultava - divoká řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka). Zvyk zavěšování jmelí (nejposvátnější keltská bylina) během zimního slunovratu se nám dochoval až do křesťanských vánoc, atd.

Z Evropanů se nám tak stávají příbuzní ze Skotů, Irů, Bretaňců. K těm máme krví, ale i projevem blíž než ke Slovákům. Například dudy. Kde na světě se pořádně hraje na dudy? U nás, pak dlouho, dlouho nic a najednou jsme až ve Skotsku, Irsku. Když se zaposloucháme do Skotsko-Irských balad a do písní Čechomoru (který sbírá a modernizuje naše staré písně), tak je podobnost až zarážející. Pokud se podíváme do našich hospod na chasníky, kteří se ládují pivem a často přemýšlí, komu dají po nosu, tak ti jako by z oka vypadli Skotům. Ne Ivánkovi jsme podobní, ale McGregorovi! A jako poslední kapka je mutace genu CFTR (G551D), která je rozšířená v Británii, Irsku, Bretani, Rakousku a…ano, v Čechách.


Kdo tedy byl bájný praotec Čech z kmene Bojů, po kterém byla pojmenována naše vlast, se asi jen tak nedozvíme. Co ale je velmi pravděpodobné, je kníže Krok. A to byl kelt jak poleno!
Teda vlastně Crocco…
Vládce, pro kterého byly raženy mince s jeho portrétem a jménem.
Bohužel se jich dochovalo jen minimum a to málo je bohužel jen v soukromých sbírkách.

A tak tedy zavřeme oči a budeme snít o tom, jak spravedlivým vládcem byl Crocco, nebo jak kdo chce Krok a jak krásné a vzdělané byly jeho dcery. Zasněte se, až půjdete na Vyšehrad. Třeba uzříte tři krásné dívky obklopené svou družinou, uvidíte Kroka, jak rozsuzuje spravedlivým ortelem své poddané.

Sněte, třeba je něco z toho skutečnost a když ne, naše báje a pohádky jsou přece tak tajemné a krásné.

JOSEF_~1

Závist - keltské oppidum

19. října 2013 v 18:23 | ada.cat |  Toulky
d07772d51e_83708921_v1

Hradiště Závist je největší keltské oppidum v Čechách a podrobný arecheologický výzkum podal mnoho informací z 6. - 5. století př.n.l.. V letech 1963 - 1990 zde probíhaly rozsáhlé archeologické výzkumy. Celý areál byl prohlášen za Národní kulturní památku.

opidum
První Kelti na Závisti:
V první polovině 6. století př.n.l. se ve střední části vrchu usídlili první Keltové.
Šlo o nepříliš velkou osadu a byla chabě opevněna. Zdejší podmínky byly pro výběr opevněného sídla optimální: stolová hora (391 m.n.m.) a velkým rozhledem na okolní krajinu, soutok 2 řek (důležitá tehdejší dopravní a obchodní tepna), úrodná půda a surovinová základna: zlato.
Reálná je představa, že temeno hory mohlo být skryto v řídkém háji se vzrostlými stromy (převážně duby) do stáří nanejvýše 250 let.
Z archeologických nálezů převažují zlomky keramických nádob ze zásypu příkopů, keramika je zde zastoupena prakticky ze všech období, a to dokonce i z eneolitu.
Zajímavým nálezem byl i vytepávaný kruhový terčík z bronzového plechu (jednalo se o šperk zhruba ze 4. století).

hlavazezavisti
Artefakty dokládající zpracování železa jsou tavící kelímky a železná struska. Stopy výrobních činností se koncentrují spíše při okrajích návrší.
Mezi další zajímavé nálezy z akropole patří ozubené kolečko (amulet) a dva zlomky pravděpodobně importovaných skleněných nádob. Zajímavý je i fragment dovezeného bronzového cedníčku nebo 2 pláty kroužkového pancíře.

untitled i

Je moc velká škoda, že archeologové dovolili tuto cennost zpustout, odkryli celou akropoli a ponechali ji napospas blbečkům, kteří po mnoho let ničili již tak chatrné zdivo základů a z vyjmutých kamenů si stavěli ohniště či trapné kamenné symboly. Celá věc nakonec byla vyřešena zavezením zeminy, pod kterou se nachází ještě signalizace z pálených tašek.

Hradiště Závist patří k mým nejoblíbenějším místům.
V té hoře "něco je"!!!
Snad nějaká přírodní síla, snad energie dávných lidí kteří tu před věky žili.
Já si tam vždycky svou enegii doplním. Chodím lesem a dívám se, ten les a to místo celé člověka vyzývá aby vnímal věci okolo sebe jinak - citlivěji.
Když tam vstupuji, cítím až posvátnou úctu k tomuto místu a vždycky tam něco přinesu. Kamínek, nebo větvičku pro prastarou bohyni, nebo jablíčko pro lesní zvěř.
Ona se už příroda postará, komu co má být ku prospěchu.
Jak tak chodím po lese, představuji si jaký byl asi život lidí z téhle osady, nebo městečka. A má fantazie mi pomáhá.
Najednou vidím mezi stromy dovádět děti, které matky poslaly nasbírat houby a lesní plody, vidím ženu, sklánějící se nad kotlíkem, slyším řinčení zbroje, dusot kopyt a cinkání koňských postrojů. A vidím pro mně nezbytného kováře, slyším údery jeho kladiva a cítím vůni okují.
Ano, cítím vůni jídla z kotlíku a vidím jak se lidé radostně sbíhají, když se k nim z dalekých krajů blíží kupci se vzácnou solí, kořením, drahými látkami a těší se na večer, až u kusu masa v husté omáčce budou vyprávět neuvěřitelné příběhy z cest.
Ano, tak na mě působí toto zvláštní a prastaré místo.

Až se tam vypravíte, jen buďte tiše a sněte, třeba spatříte to co já.

Moje držkopády

17. října 2013 v 19:03 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

1e508ddf8e_83708174_t1
Děvčata, jsem střevo. Dokážu upadnout i tam, kde je to pro normálního člověka nemožné a když upadnu tak teda pořádně a válím se jako to prase…

Nejhorší prokleté místo mám v ulici Pod Čertovou skálou.
A tak se tam těším, protože tam na mně čekává bezva pán s kterým veli ráda prohodím pár slov.

Jenže ouha!!!

Měla jsem bezvadné boty ve kterých se mi vážně dobře chodilo a dívám se do desek, kam mám dále rekomando a přehlédla jsem asi 5 cm vysoký obrubník auž jsem letěla…
Představte si slepici, nad kterou letí helikoptéra, hlava dole pidel nahoře a dloooouhé kroky…
No, ustála jsem to, ale ten milý pán to všechno viděl. Styděla jsem se a mé škody čítaly roztrženou botu a utrpěné sebevědomí.

Ale…
Další bezva
držkopád byl v jiné ulici.

Pospíchám, je krásný slnečný den a já vletím do baráku jako belká voda. Jasně, že slunečné ulice v té chodbě vidím velký kulový a přehlédla jsem půlschůdek…

Ajajajajaj…, padla jsem jako podťatá, desky pod bradou, kabelu na břiše a projela jsem tu nově vydlážděnou naleštěnou chodbu až pod schránky. Sakra špatně se mi vstávalo…

Ještě jseden bezva dný jsem měla přímo před zraku krásného policisty se kterým si také povídám a dokonce má v krji odkud pocházím příbuzné.
Ach jo…

Mašíruju si to s vozejkem pošty po přechodu, v tom kobrtnu o vyčnívající kostku a opět předvádím svůj slepičí tanec.
Je pravdou, že to nahlásil a druhý den přijeli dělníci a opravili rozbitý přechod. Mé sebevědomí ale opět řádně utrpělo.

Kurnik, proč musí vždycky když mám letecký den někde někdo koukat???


Moje první poštovní pochůzka

14. října 2013 v 14:26 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Obrazky_-_Postak_Pat_9
Když jsem nastoupila na poštu, zaučovala mě moje kamarádka dlouholetá pošťačka Hanka. Jako správná kamarádka byla ke mě moc hodná a snažila se mi všechno vysvětlit takřka polopatě.
Jenže sladké časy zaučování za tři týdny uplynuly jako voda a já měla jít sama nísto Haničky která si vzala dovolenou.
Celý víkend jsem byla vynervovaná, jak to všechno zvládnu, abych neudělala nějakou botu a tak dál…
Na poště jsem si ráno srovnala poštu a plná obav vyrazila.
A ouha!!!
Hned v první ulici jsem věděla, že jsem pěkně namydlená. Já vystreslík, jsem si tu poštu srovnala totálně špatně a místo abych si po směru pochůzky pěkně brala balíček pošty za balíčkem, jsem se v tom hrabala doslova jako v hnoji.
Tak nějak jsem roznesla první poštu, kterou jsem měla u sebe a šla si pro další do schrány kam mi ji dovezl řidič. Chtěla jsem si vzít pro nejbližší domy, pak se vrátit a dobrat ten zbytek jak to dělala Hanička, jenže jsem to opět měla všechno přeházené.
Už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se u té schrány jako malá holčička.
Snad bych tam bulela ještě dnes, když tu se najednou objevila Hanička, koukla na mě, koukla do tašky a spatřila tu katastrofu.
Ta dobrá dušička mě uklidnila, srovnala mi poštu jak měla být a poslala mě dál. Jasně, že to už potom šlo jako po másle.
A něž se vrátila z dovolené, znala jsem její rajon jako své boty.
Ach, ty začátky…
Obrazky_-_Postak_Pat

Extempore s cikánem...

13. října 2013 v 21:14 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší


Jak spousta z Vás, které mě znáte víte, že jsem poštovní doručovatelka.
Je to už nějaká doba, co jsem došla k domu, do kterého jsem měla doručit poštu. Ten den jsem šla z rozebíry od tramvaje a musela jsem obejít skupinku mužů tmavší pleti.
No, to by mi nevadilo, kdyby jeden z nich za mnou nepřišel s otázkou zda bych ho nepustila do domu.
Okamžitě jsem řekla že ne!!!
Nejen proto, že jsem podepsala vnitřní zákon pošty nevpouštět cizí lidi do domů, ale neměla jsem z něho dobrý pocit.
Ten muž se mě ptal na nějakou paní, která tm nikdy nebydlela, měl však zkomolené příjmení a tak když jsme se dobrali k tomu ke komu chce jít, stejně jsem věděla, že jmenovaná paní tam již několik let nebydlí, a s tím jsem rezolutně chlapa odmítla vpustit do domu.
Chlapík se ale nehodlal nechat odbýt a s tím, že uvedená paní je následně u babky se cpal za mnou dále do domu. Já jsem ale odemkla, a proklouzla škvírkou a dveře jsem za sebou nohou přikopla.
Nenechám se přece kvůli chlapovi vyhodit práce.
Chlap, ale začal mlátit do drátoska ve dveřích a nadával mi nepubikvatelnými nadávkami.
Věřte, že některé jsem v životě slyšela poprvé!
Děvčata, bála jsem se, ale vím, že nejlepší obrana je útok a tak jsem prudce otevřela dveře a houkla jsem na chlapa.
" Co si to dovolujete!!! Co to děláte???
Chlap se ale nedal zastrašit a stále na mně hulákal nepublikovatelné nadávky.
V ruce měl nějaký kelímek s jídlem, asi salát, a tvářil se, že ho po mně hodí…
Já na něj houkla!!!
"Zkuste se mně jakýmkoliv způsobem dotknout a já ihned zmáčnu tu JPS co mám v kapse a za tři minuty jsou tu policajti!!!
Chlap sice stále sprostě nadával, ale už se ke mně nepřibližoval.
Já, jsem se sebrala a pokračovala ve své práci.
V následujícím domě, jsem dala dopisy do schránek, sedla jsem si na sokl a málem jsem se strachy pos….
This entry was posted in DENÍČKY by Adacat. Bookmark the permalink.

Zdivočelý knedlík

13. října 2013 v 20:57 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Jednou v neděli jsem pospíchala do práce kde jsem měla být o 14 hodině.
Svíčkovou jsem měla hotovou od večera, zbývalo jen uvařit knedlíky. Léta jsem je neuměla, ale od té doby co mi kamarádka Běla dala bezvadný recept, knedlíčky jsou prostě mńamózní.
Vykynuté šišky, jsem šupla do vařící vody, nastavila minutku, v polovině otočila a krásně dovařila. Měla jsem miniaturní kuchyňku v garsonce a tak jsem si pod troubičku dala pekáček a nachystala velikou vidličku na píchnutí a vypáření knedlů. Jenže jsem tolik pospíchala a byla jsem líná slézt ze štokrlete a podat si z kredence takový ten podběrák na knedlíky. Vzala jsem tedy dvě vařečky podebrala knedlík a …
Ta potvora vařící klouzavá se vysmekla, vyskočila do vejšky, já ve snaze ji chytit jsem ji odpinkla a znovu chytila a tak ještě několikrát…
Když ustal rachot a moje nepublikovatelné nadávky, vypadalo to u nás asi takto.Já měla špinavé a upatlané ruce, ofinu, prsa, břicho, kolena a na závěr bačkoru.Knedlík se válel pod dřezem na zemi, pes se schoval pod stůl a kočka neznámo kam.
Můj muž se ani raději neptal co se stalo, jen řekl Máňo dobrý???
Jo v pohodě a víc jsem nemluvila.
Na ten druhý knedlík jsem si došla pro podběrák, ten uválený knedlík jsem dala vystydnout a snědla ho naše fenka Blondi s psí konzervou.
Že byl divokej, jí nevadilo
This entry was posted in DENÍČKY by Adacat. Bookmark the permalink.

Kamarád ze světa fantazie

3. října 2013 v 19:46 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší



Byla kdysi jedna malá holčička a ta měla velmi moudrou maminku. Když maličká nemohla spinkat, řekla jí maminka jednu velmi moudrou radu:
Zavři oči a mysli na krásnou zahradu, plnou kytiček, ptáčků a zvířátek. Do té zahrady se vchází krásnou kovanou bránou a je v ní nádherný zámek, než k tomu zámku dojdeš budeš spinkat a budou se ti o té zahradě zdát hezké sny…
A holčička maminku poslechla. Zavřela oči a najednou viděla světlo a krásnou kovanou bránu, vešla do krásné zahrady a procházela se v ní. Než došla k zámku usnula a její procházení pokračovalo ve snech.

NECHTĚLA BÝT SAMA
Tak to šlo nějaký čas a holčičce začalo být v té zahradě smutno, neměla si s kým povídat, neměla si s kým hrát a tak to jednoho dne řekla své moudré mamince. A její laskavá a moudrá maminka si opět věděla rady a poradila holčiče, že když si vymyslela zahradu, může si vymyslet i princeznu do toho zámku, nebo kočičku, pejska, ve světě fantazie se přece může všechno, i holčička tam může být princeznou.
A holčička znovu maminku poslechla. Nějaký čas myslela na princeznu, ta však stále nepřicházela a holčičce bylo čím dál, tím víc smutno.
Až jednou na ni zpoza keře vykouknul kluk: " Ahoj, nechceš si se mnou hrát"?

STÁRNUL SPOLU S NÍ
A tak začal dlouholetý příběh, holčičky s klukem ze zahrady.
Chlapec neměl jméno a v televizi zrovna běžel večerníček o kocourku Damiánovi a tak holčička tímto jménem pojmenovala i chlapce.
Každou noc si spolu hráli a povídali a také spolu rostli. Stále se procházeli přenádhernou zahradou a holčička nyní už slečna se svěřovala se svými trápeními svému kamarádovi už jinochovi.
Vždycky měl pro ni hezké slovíčko, nebo písničku.

NEJLEPŠÍ KAMARÁD
A léta plynula a z těch dvou se stali dospělí lidé. Prožíval s ní svadbu, radosti, trápení, starosti, neůspěchy, bolesti a zoufalství. Nikdy jí nenadával, nikdy se na ni zle nepodíval, nikdy ji neuhodil, neodbyl. Vždy měl čas aby jí vyslechl a potěšil. A zazpíval. Jen jemu mohla bez obav svěřit všechno, své moudré mamince nechtěla, aby jí nezpůsobil bolest a trápení, má svého dost. Jen Damián ji držel svým kamarádstvím aby se někdy nezcvokla, aby přestála vše co ji v realitě tolik trápilo.

KAM ODEŠEL?
Už jí bylo trošku přes 40 let, už nebyla tou malou holčičkou, už si nehrála, už se chodila jen svěřit a poslechnout si krásné starobylé písně a tak by to šlo dál až do jejího skonu, kdyby… Jednoho dne se objevil v reálném životě muž, který byl jiný než ostatní, které znala. Stála mu za to, aby se sehnul a sáhnul do bláta, oklepal ji a postavil na nohy. A Damián najednou přicházel čím dál méně, až jednoho dne nepřišel vůbec…
Někdy je holčičce smutno po kamarádovi, který jí tolik pomáhal, ráda by mu řekla, že je nyní konečně šťastná, ale on se už nikdy nevrátil.

Jedna kamarádka řekla, že splnil svůj úkol a dovedl ji ke štěstí, kam však zmizela ta vytvořená imaginární bytost, vrátil se do světa fantazie?
Kdo ví….

Věřte, nebo nevěřte, tento příběh je pravdivý.