Leden 2012

Zbrojní průkaz

3. ledna 2012 v 15:31 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší


Milé dívky, dámy, paní...
Od malička mě bavilo střílet, ve škole jsem střílela ze vzduchovky lépe než kluci a tak jsem po Sametové revoluci velmi toužila udělat si zbrojní průkaz a vlastnit normální zbraň. Jenže mi to všechno vázlo na penězích. V roce 2004, se mi naskytla hotovost a já jsem podala žádost na místní policii. Nikdy jsem nebyla žádný gauner a tak jsem neviděla překážku, proč bych neměla dostat povolení.
Povolení přišlo cca do 14 dnů a zároveň i datum kdy se mám dostavit na střelnici.
Jenže ouha...
Myslela jsem si, že to je jako když člověk dělá autoškolu, že jdu na kurz, kde vyfasuju nějaké učivo, nebo si tam učebnici zakoupím, budu tam nějaký čas docházet na přípravu ke zkouškám a pak udělám závěrečné testy, střelbu a mám to v kapse.
Přijela jsem do Ostroměře na střelnici, kam jsem mimo jiné chodila střílet už se školním kroužkem, tam bylo spousta chlapů a já se hlásila k jednomu policistovi kterého jsem znala od vidění a který pracoval na oddělení zbraní.
Hned jsem se ho začala ptát, kde je možnost koupit si nějakou vyhlášku, nebo učebnici a on na mě koukal jako z jara...
Že prý už mám mít látku nastudovanou, že tento termín je ke zkouškám...
Poradil mi tedy, co si mám sehnat a že mám požádat o náhradní termín zkoušek.
Zavolala jsem kamarádčinu manželovi, zda takovou knihu má a jestli by mi ji půjčil, kniha přišla poštou následující úterý a ve středu přišel náhradní termín na zkoušky...
Konaly se za 10 dní.
Šibeniční termín na naučení 500 otázek a spoustu paragrafů, při třísměnném provozu v zaměstnání.
Když jsem se ale dla na vojnu, tak budu bojovat a každý den se naučila 50 otázek, ze kterých jsem se následně sama zkoušela. Poslední den jsem se třikrát vyzkoušela ze všech otázek a zjistila, že jsem dutá jako bambus, že to neudělám a že, ze mě všichni budou mít akorát p.r.d.e.l, jak se baba pokoušela o něco, co přísluší jen mužům.
V den zkoušek, mrzlo až praštěly kosti, V klubovně pod Zebínem, zatopili, ale byla tam zima jako v psírně a se mnou klepala nejen zima, ale i nervy.
Rozdali nám testy, na jejichž vyplnění jsme měli 45 minut, nadechla jsem se a začala pracovat. Nic kolem jsem nevnímala a třikrát jsem si test po sobě zkontrolovala. Byla jsm hotová jako první, tři kluci se chudáci ještě potili a komisař si všiml, že mám hotovo, požádal o odevzdání testu a vykázal mě na mráz.
Za pár minut zkontroloval všem testy a řekl, že jsme prošli všichni, jen někteří s veli odřenýma ušima, což se nedá říct a vyslovil moje jméno, že jsem měla test bez chyby.
Polomila se mi úlevou kolena a šla jsem udělat zborku a rozborku. Toho jsem se nebála, to jsem uměla.
Pak přišly střelby, než odstříleli kluci byla jsem zmrzlá jak sobolí cosi, klepala se jak drahej pes a netrefila bych ani stodolu.
Jeden z kluků mi poradil, abych požádala o náhradní termín. Udělala jsem to a za pět dní šla střílet.
Ten den byla obleva, já nebyla nervózní, protože střílet umím a tak jsem odstřílela pistoli, brokovnici a malorážku.
Komisař zkoumal terče a pravil, že jsem malorážku neudělala.
To není možné!!!
Zahalekala jsem na komisaře, vyhrála jsem pohár ve střelbě z malorážky...
Komisař šel a vzal si na můj terč lupu jak Sherlock Holmes po chvíli zkoumání s obdivem řekl, že mám pravdu, že jsem trefila jednu dírku dvěma ranami, tak přesně, že bez lupy to není poznat a ještě to ukátal střelmistrovi a i mě.
Vystavil mi papír o zdárně vykonamé zkoušce a já svištěla na policii pro zbrojní průkaz.
A prč jsem si na to vzpomněla zrovna teď, protože to bylo tě+sně před vánocemi a já místo pečení cukroví seděla nad paragrafy. A to cukroví jsem také upekla, ale dva dny před Štědrým dnem a protože bylo neuleželé a tvrdé bylo nazváno zbrojní cukroví.
Ta pistolka kterou vyfotili na titulku knihy je moje a mám ještě hezčí.

Chlapa poznáš podle postele

3. ledna 2012 v 15:28 | ada.cat |  Manželství je radost
Nelekejte se, tento deníček nebude o sexu, ale o spaní, konkrétně o mém spaní...
Stále se všude hovoří o zdravém a kvalitním spaní a to znamená postel a dobrou matraci. Já neměla několik let vlastně ani tu postel. Divíte se, jak je to možné, když jsem vždy bydlela v domě či bytě a nikdy nebyla bezdomovec. Tak jestli jsem vás už nyní neznudila k smrti, čtěte dál mé vyprávění.
V roce 2003 jsem se poznala se svým ex a po 3 týdnech docházení za ním do vedlejší vsi jsem se na jeho návrh nastěhovala do jeho chalupy. A tím jsem ztratila i svou milovanou postel. Ex spal v sednici na peci a já první tři měsíce než onemocněl s ním. Sice jsem spala v díře, protože prostor na peci byl sice 1 1/2 lůžka, ale neměl tak velkou matraci. Tak jsem si díru vyplnila dekou a bylo. Pak onemocněl a nebylo možné abychom se tam mačkali oba a protože potřeboval 24 hodinovou péči, vlezla jsem si do spacáku na lavici.
Asi po půl roce, byl z nejhoršího venku, jenže měl ještě nějaké potíže a já mu chtěla dopřát pohodlí, tak jsem na té lavici spala i nadále, i když jsem už chodila na tři směny do práce.
Když jsem se nastěhovali do Prahy, měli jsme postel u stropu, mě se po prudkém žebříku špatně lezlo a ex začal i po té co na alkohol málem zemřel opět pít. Které ženě by se chtělo každý den čichat vodkové výpary a tak jsem se pod záminkou špatné pohyblivosti nastěhovala na kanape. Nic moc, protože nešlo rozložit a sotva jsem se na něm otočila, ale bylo lepší než lavice.
Stále jsme dojížděli na víkendy na chalupu a v podkroví byly dvě světničky s manželskou postelí. Jednou jsem si tolik potřebovala odpočinout po práci na zahradě, že jsem si do jedné vlezla. Že bylo chladno mi nevadilo, vzala jsem si do postele larisu a těšila se, že se zase jednou po dlouhé době krásně vyspím. Poprvé a málem naposled...
V noci jsem potřebovala na záchod a jak jsem sešla dolů, rozhodla jsem se, že ještě přiložím do pece, aby bylo ráno hezky teploučko. Vejdu do sednice a cítím nějaký divný smrad...
Ten chlap mizerná, se opil a usnul s cigaretou a hořel. Jasně jsem viděla jak ještě né plamínek, ale takové to červené, doutnavé, zatím ještě nerozhořené, letí po peřině.
Skočila jsem po tom a ulácala jsem to s křikem ***e vožrajej, hoříš a podpálíš chalupu jsem ho vzbudila. Koukal jako když nadloube volovi a držkoval, že ještě nikdy neuhořel.
Jenže já jsem se už bála spát v patře, že bych se v případě požáru nedostala ven. Tak jsem zase skončila na té lavici ve spacáku a s nohama na židli.
Když mi došla trpělivost odstěhovala jsem se se svým kanapem z Michle na Žižkov a plánovala, že si pořídím časem šikovnou širší válendu... K tomu už ale nedošlo.
Po čase jsem poznala svého nynějšího přítele a ten když se nastěhoval do vedlejšího bytu nařídil, že musím spát pořádně a věnoval mi jednu ze svých dvou báječných válend a zakázal mi lámat si tělo na nějaké hrůze. Moje kamarádka tehdy prohlásila památnou větu. Jo, přádný chlap se pozná podle pořádné postele.
Něco na tom bude, asi by mě žádný normální mužský nenechal spát takhle mizerně.
A proč si zrovna dnes tak libuju? Protože jsem včera dostala dvě krásné nové péřové deky. Rodina má alergii, styděli se to dát do frcu a vyhodit jim to bylo líto. Hned jsem je vybalila, povlíkla a spalo se nám báječně.




Trapas v Jičíně

3. ledna 2012 v 15:23 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Ach ten Jičín...
Když mi bylo asi 23 let dostala jsem od své tchýně nádhernou vlněnou látku na sukni. Ušila jsem si sukni dlouhou a širokou protože mám ráda sukně mody tak trochu starožitné a taky aby mi nefoukalo na pr... víte kam.
Oblékla jsem si ji prvně když jsem jela do Jičína na nákup. Náměstíčko je tam překrásné a téměř všechny obchůdky soustředěné pod podloubím. Tak se procházím, prolézám krámečky až jsem si najednou všimla chlapíka který se za mnou otáčel a podivně se uculoval.
Takovou kočku už jsi dlouho neviděl dědku slintavej, ulevila jsem si v duchu a šla dál. Jenže za chvíli další člověk se otáčí a divně se culí. Přikládala jsem to na vrub mé sukni, protože tenkrát tam u nás takové nikdo nenosil a hrdě jsem se nesla jak vidle na hnůj dál podloubím.
Když se po mě začaly otáčet a uculovat i ženy, začala jsem být nesvá.
Juknu do výlohy co že na mě není v pořádku...
Vlasy dobrý, kabátek taky, sukně dobrá, z tašky mi nečouhá kus salámu a žádný pes za ním nejde, tak co jim je???
Než jsem obešla to veliké náměstí, provedla jsem kontrolu ještě dvakrát a při té poslední jsem už hudrala, že ti lidé jsou divní, když někdo není oblečen šedě a nenápadně, můžou si oči vykoukat, pak jsem si ale skoukla ještě jednou sukni a sáhla si dozadu na zadnici a ... sakra !!!
Ona mi potvůrka kouká na ten boží svět. Rychle jsem si stáhla sukni dolů a mazala pryč.
Jak jsem byla na autobusáku na záchodě, nevšimla jsem si že zadní cíp sukně jsem si zastrčila za silonky a protože sukni jsem měla skoro kolovou, zepředu ani ze stran to nebylo vidět. Za to zezadu vidět bylo vidět všechno...
Čtvrt roku jsem nejela do Jičína ani na předměstí.