Listopad 2011

O zámku na Smolném vrchu

4. listopadu 2011 v 16:01 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z Čech, Moravy a Slezska


Klášťovem a Svéradovem dostupují Vizovické vrchy největší výšky. Dříve bývaly oba tyto vrcholy plné balvanů,
zarostlé houštinami. Málokdy sem někdo přišel. Bývalo tu moc smutno. Ani ptáček zde nezazpíval. Staří lidé
z okolí vyprávěli, že zde měli úkryt černokněžníci a všelijaké lesní bytosti. Jednomu návrší zde říkali Smolný vrch.
Stával tu prý kdysi zámek. Za zámkem bylo jezírko. Prý se nazývalo jezírko mrtvých. Na jeho dně byli pohřbeni
velcí hříšníci. Také mrtví, kteří neměli pokoje v hrobě a jejich duše strašívaly, ti museli být z hrobů vykopáni,
na Smolný vrch dovezeni a tam do jezírka vhozeni.
"Jakýsi Jura Peřinú sa jednúc vracál do Vizovic. Byl na vandru desi daleko na uherskej straně. Blížil sa
večér, dyž opúščál Klobúky. Slunéčko už zapadalo desi za Komonec, dyž došél do Lačnova. Za každú cenu chťél
dorazit dom. Ale cesta byla velice hrbolatá, samé zblče a kameň. A v horách začínala tma. Lačnovjané
mu pravili : nechoď tam! Už moc ludí sa nevrátilo ze Smolného vrchu. Ani rána sa nedočkál, gdo tam ostál
přes noc!"
"Jura ich vypočúl a pravíl : Už sem prošél kus světa a přeca sem dycky trefíl dom. Strašidel sem nigde neviďél.
Tady, skoro za humnama, bych sa měl nečeho strachovat? A tož Juro, hybaj! Ešče kúsek přes hory přeběhnu!"
Ale nepřeběhl.
U Smolného vrchu ostál morýtný. Těžko sa mu dýchalo a nohy už dlúhú cestú slábly. Lapál po dechu a odpočívál.
Usnúl, hneď jak si sedl. Ani nevěďél, jak dlúho spál. Dyž otevřél oči, bylo tma, jak dyby zatesál. Ale co - zatesál!
Pantoky mohl do téj tmy věšat! Myslél si : Co je to za mňú? Kde to su?
V horách byla vichřica. Stromy o sebe mlátily, až mu haluze nad hlavú praščaly. "Co včíl. Gde sa skovat,
dyž je venku také boží dopuščéní?" Jura býl dycky nebojácný, ale včiléj učúl smrť pod nohama.
"Ludé zlatí, gde ste gdo, pomožte mně v zemi najít ďúru!" Potem narazíl na uši čepicu, konopným provázkem
přivázal na záda uzlík a šél. Furt klepál čagánkem před sebe, aby nevrazíl do stromu, lebo nehňápl negde do ďúry.
Ale co! Dyž kúšček ušél, uviděl světlo. Pravíl si : "Už je dobře. Sú tu ludé."
A byli. Ale né ledajací. Šak počúvajte!
Dyž došél bližéj, býl u stavéní. Bylo celé dřevěné a mělo vysokú věžu. Byl to Smolenský zámek. Železnú bránkú
vlézl do vnitřku. Nigdo tam nevartovál, nigdo nekřičál : Stoj! Enom veliká vichřica ani tam neochabovala.
Dlúhú chodbú fučál větr ešče věcéj, až to okniskama lomcovalo a dveřama búchalo. Jura byl moc rád, dyž vešél
na konci chodby do zámeckéj kuchyně. Bylo tam vůně, jak na zabíjačce. U ohnišča stála stará kuchařka a cosi
na rožni smažila.
"É," zkřikla starúcí ženská, dyž viděla Juru. "Co tady chceš? Co tady hledáš?...
"Prosím pěkně, smilujte sa! Zablúdíl sem. Nechajte ňa tu do rána."
Babka sa ešče jednúc podívala na vandrovníka. Takú návštěvu tu už dlúho neměla. Zprvu nechtěla Juru přijat
do stavéní, ale dyž viděla dostrašeného pútníka, pravila : "Nebudu ti blížit. Skrč sa tady v kútečku a ohřej sa u ohnišča!"
Jura sa přikrčíl ke zdi a dělál, tajak by spál. Ale okem tú ženskú furt vartovál. Dyž byla z vařéním hotová, zanésla
jídlo vedlevá do izby. Potom vzala zvonec a na chodbě zazvónila.
Zaráz začali chodit přes kuchyň páni v čérném. Jury si ani nevšímli. Sedli za dlúhý stůl a jedli. Dlúho, moc dlúho
tam byli. Furt cosi žbrblali, ale Jura jim ničeho nerozumňél. Teprv k ránu sa zaséj vracali zpátky.
Až byli šeci pryč, kuchařka šla do kútečka a zatřepala s Jurú.
"Vstávaj, už sa dní! Budú ťa beztak doma hledat. Tož už di! A žes býl taký tichúčký, dám ti také trochu na cestu!"
Jura poděkovál a šél. Venku už bylo jasňučko a po horách tichučko. Zdálo sa mu, že je podruhéj na světě.
Dyž došél dom, dal dárek od zámeckej kuchařky svojéj mamě. Ta div nezamdlela, dyž balíček otevřela. Byli tam pečení
a vaření hadi a ščúři.
Tož takový aldamáš mívali páni na Smolném vrchu.

(Když paní Zichová vyprávění skončila, soused Častulík přikyvoval, že je to všecko tak, jak to v mládí slyšel.
Smolným vrchem měli jistě na mysli Klášťov, kolem kterého vede cesta od Lačnova do Vizovic po hřebeni Vizovických vrchů.)

"Pole nekřtěnovo" u Pozděchova

4. listopadu 2011 v 15:58 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z Čech, Moravy a Slezska

.

Jedno pole u Pozděchova menovali lidé "polem nekřtěnovým". Jméno toto vysvětluje stará pověst:
Kerési svobodné děvča z Bratřejova sa stalo matkú. Zahrabala potajmo diťátko v poli.
Neměla však pokoja matka krkavčí. Vizovickému katovi unikla, ale zapomněla, že svědomí je
poprava ustavičná. A kdo má zlé svědomí, jedovatého hada za ňadrama chová! Dlúho to nikdy
s hadem nevydrží! Aj ona si darmo myslela, že ukřičí zlé svědomí tým, že bude v okolí létat
na všecky muziky...
Dysi šél v noci jakýsi mužský z Bratřejova přes pole do panského dvora na Dvořisko.
"Co to? Jak dyby tu plakalo díťa! Ale, deby sa tu v poli také vzalo? To sa asi soví
mláďata učí húkat..."
Enom šak došél kúsek daléj, slyšel pláč diťata ešče zřetelňéj. A zrovna před ním děcko
naříkalo!
"Mám ít dál, či sa mám vrátit? To nebude obyčejné děcko!"
"Ale nepůjdu zpátky! Starý voják, ten sa nesmí enom tak nečeho polekat!" Udělál nekolik kroků
a co to slyší? Malé diťátko bolestně naříká : "Vám néni, ale mně je!"
Mužský si dodal guráža a ptá sa : "Nu, a jak je ti?"
"Zle, moc zle! Moja matka mňa tady v poli pochovala. Nekřtěné ležím v zemi nesvěcenéj.....Bééé"
"Kerá je to, ta zlá matka? Já jí to vyřídím."
"Včiléj je na Dvořisku v hospodě. Skáče u muziky, ale né s mojím tatú, bééé."
"Ubožátko neščastné! Pújdu hneď za ňú. Ale nevím, lesti ju poznám. Istě tam bude hodně cérek."
"Ale poznáte ju dobře! Má zelenú pentlu v lelíku. Kordulku modrú s varhánkami, kanafasku
červenú, nařasenú! Běžte, nech netancuje...Bééé."
Dolekaný člověk utěkál, co mu nohy stačily. Vyvolál ženskú z hospody, právě když byla v tanci.
Pověďél jí, co v poli počúl.
Krkavčí matka sa chvěla hrúzú. Nechala hned tancování a šla na to místo. Dyž zaslechla pláč
svojého diťátka, rvala si na hlavě vlasy, vyhrabala kosti, posbírala ich do klína a na hřbitově
zakopala.
Od téj doby už nikdo neslyšél na poli křik děcka. Ale hříšné svědomí prej brzo
krkavčí matku utrápilo.

(Doslovný přepis pověsti z knihy F. Müllera: Báje a pověsti, Z kraje mezi Novým Světlovem a z Vizovických hor)