Září 2011

Ať žijí "babky"

20. září 2011 v 10:35 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší



Milé dívky, dámy, paní.
Námět na dnešní deníček mi dala kamarádka Miládka, když psala o mě neznámé pisatelce, která jí napsala urážkami překypující ubohý e-mail.
Přečetla jsem tedy všechny Miladiny deníčky a nevidím jediný důvod který tuto neznámou k tomu vedl. Ráda bych se však začetla do deníčku oné neznámé...

Já a moje babičky, babulky a babulenky...
Od dětství jsem moc ráda jezdila do malebné maličkaté vesničky ke své babičce. Babičku měl každý rád a ona měla spoustu kamarádek. Chodívaly jsme spolu k dalším babičkám na návštěvu a nebo se zase babičky scházely u nás.

Babička uvařila kafíčko, někdy si daly i malinkatou štamprdličku, podala na stůl buchty, nebo bábovku a bábinky si vyprávěly, co je kde nového, kde mají miminko, kdo umřel, vdal se, rozvedl. Někdy to bylo i tak že mě babička řekla abych si šla chvíli vedle hrát... hihihi. To musely být v té době pikantnosti...
Však jsem narozená v roce 1968 a v té době se doma nemluvilo o sexu na plnou pusu, i přesto jsme věděli že se hovoří o něčem zakázaném a mívaly jsme uši našpicované jako radary...

Nejrásnější období ale bylo když si babičky vyprávěly o starých časech a nebo si vyprávěly dávo, dávno zapomenuté strašidelné příběhy, jéééé to bylo něco pro mě a sestřenici. Ani jsme nemukaly, jen abychom nerušily a ony nepřestaly vyprávět.
Od malička jsem babičce musela pomáhat míchat těsto, chceš placky, tak míchej, řekla s usměvem babička a já se tak vlastně naučila péct.
Ty skvělé vychytávky našich babulenek, co všechno ony uměly a jaký měly názor na problémy všedního života. Ano i ony měly svá trápení a bolístky, i ony někdy měly protivného dědu, nebo jim nebylo do zpěvu.
Dokázaly to všechno tak nějak s nadhledem překonávat, neutíkaly při prvních potížích...

Když jsem se nastěhovala do chaloupky po babičce, babička byla už na pravdě boží, k mamince jsem to měla 9 kilometrů a tak jsem chodívala na poradu k těm babičkám které ještě byly naživu a nebo k jejich dcerám. Třeba dcera babičky Štěrbové Miluška byla už dávno babičkou když já bydlela sama v chaloupce a jak jsem byla ráda že ji tam mám. Dokud mohla, chodívaly jsme spolu a ještě s paní Dubcovou na borůvky a to se jich nasbíralo při krásném povídání. Pak už paní Miluška do lůesa nechodila a tak jsem zase já jí nosívala houby, čekávala na mě vždycky s buchtou nebo koláčem, já si u ní na chvíli na lavičce před chalupou popovídala a odpočinula.

Tak že my mladší generace, nenadávejme babičkám, važme si jich, nikdy nevíme kdy nám pohladí bolvou hlavičku a dušičku. A pamatujme, že všechny nemusíme v životě býti babičky, ale báby budeme najisto všechny do jedné. byť jsme za mlada byly sebekrásnější, sebevědomé, hodné, i arogantní, ze všech z nás budou jednou báby a doufejme abychom se tohoto životního období v dnešní uspěchané době dožily.
A tím dávám heslo dnešního dne:

AŤ ŽIJÍ BÁBINKY!!!

Noční návštěvník

19. září 2011 v 11:44 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Žila jsem na malém městečku či spíše ve velké vesnici, které vévodil kulturní dům na náměstí v kterém se pořádaly zábavy, svatby a dole byla samozřejmě hospoda.
Tam se konala jednoho sobotního dne svatba.
My sice nebydlíme u náměstí, ale není to daleko a tak jedné noci maminku vzbudilo bouchání.
Bum...bum...bum...

Vyletěla z postele a houkla táto, slyšíš to co to je?
Rozespalý tatík odpověděl, že co by, někdo bouchá... než ale otočil své tělo v posteli , uvědomil si, že je noc a v noci k nám nikdy nikdo nechodí.
Vylezl tedy z postele a šel se podívat. Měli jsme původně dům průchozí, tak že dveře byly do ulice i do dvora. My jsme tyto dveře ale nepoužívali a každý ze sousedů věděl, že k nám se chodí z druhé strany brankou přes zahrádku.

U těch dveří byl jeden schůdek a tam stál ohnutý řádně nažmolený chlápek a jak s ním ta opička mávala tak bouchal hlavou do dveří.
Tatík na něj houknul " co tady děláš?" A ON JÁ TADY TRHÁM TRÁVU, JÁ JSEM TADY DOMA...

Po chviličce dohadování kdo je tam tedy doma, ho tatík nasměroval k hospodě a opilec se odpotácel, sice s jedním krokem vpřed a dvěma vzad, ale zmizel. Bylo léto, buď trefil k hospodě a nebo se vyspal někde v trávě.
Ráno jsme se nestačili divit, on nám opravdu pomáhal, ve spáře schůdku rostl mlíčák a on nám ho doopravdy vytrhal.