Září 2009

Neoznámený zločin

11. září 2009 v 15:22 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Je to už dávno, pracovala jsem v přádelně vzdálené od mého bydliště zhruba pět kilometrů. Do práce jsem se dostávala všelijak, stopem, kousek pěšky a zbytek autobusem, celou cestu pěšky ale od jara do podzimu převážně na kole.Nevím, proč jsem toho dne na kole nejela.

Směna mi začínala v 18.00. Spustila jsem stroje, tak jako vždycky a začala jsem pracovat. Asi kolem jedenácté hodiny jsem ucítila pod pravým žebrem zlověstné ďoubání a pro jistotu jsem si vzala kuličku Febicholu abych zahnala bolest žlučníku ještě v počátku. Jenže, lék nezabral a mírná bolest se pozvolna začala proměňovat v pořádný žlučníkový záchvat. ,,Co jsem to já čuně zase zbaštila", spílala jsem své neomalené a neustálé žravosti.
Nic naplat, požádala jsem mistra směny o propustku a se slzami v očích jsem se vlekla na pohotovost. Ještě, že poliklinika byla jen deset minut cesty od továrny.

Mladý lékař mě vyšetřil pohmatem a já mu následným ,,jauvajs" potvrdila žlučníkový záchvat, dostala jsem injekci a po dvaceti minutách klidu mě propustili domů. Jenže, domů daleko s bolestí a pěšky, tak sotva co noha nohu mine.
Nedalo se ale nic jiného dělat pomalu jsem se vydala na cestu.

Nedošourala jsem se ani k třídírně odpadu, když od Přibyslavi přijíždělo auto, bliklo na mě a začalo se otáčet. ,,Hurá Zdeněk, vidí že sotva lezu a doveze mě domů". Má nálada se trošinku zvedla tím, že se konečně dostanu do postele, jenže najednou mi blesklo hlavou: ,,To není Zdenda, ten má přece embéčko a toto je tisícovka. Krucinál, aby to byl nějaký úchyl, to by mi ještě scházelo." I když nejsem strašpytel nebylo mi zrovna příjemně, protože z mých známých nikdo takové auto neměl.
Auto pomalu dojelo až ke mně a z okénka se vyklonila vousatá tvář. Jé, Kapr-kde ten se tady vyloup… ,,Čau, kam jdeš? Chceš hodit domů? To, bych ráda, mě není dobře…" Váhala jsem opravdu jenom chviličku, přece ho znám, je to zlodějíček a podvodníček, ale násilník není. I když o něm zlí jazykové vyprávěli že zabil svého mladšího bratra, nikdo mu nic nedokázal.

Tak jsem teda nasedla. Cestou se mě vyptával kudy se jede na Proseč. Já mu sice cestu vysvětlila, ale co tam bude dělat ve dvě hodiny ráno? ,,Prosím tě, co tam budeš dělat teď v noci? No, jeden Pražák má velkou zahradu a potřebuje ji posekat, vidíš že vezu kosu." Ohlédla jsem se do zadní části auta a opravdu na sedadle ležela zabalená kosa, kosiště a hrábě trčely od předních sedadel až k zadnímu okénku. Kdysi jsem tam s babičkou chodila za nějakou paní, ale dnes tam ze starousedlíků skoro nikdo není a chalupáře neznám.Proto jsem se ani neptala ke komu jede na práci.
,,Zastav mi dole u trati abys se nemusel otáčet, já už domů dojdu. Ále, ten kousek mě nezabije, dovezu Tě až k chalupě. Jak myslíš, ale mě by tady stačilo víš, že dole se není kde otočit." Nějak jsem najednou měla divný pocit, který jsem si nijak nedokázala vysvětlit.
,,Víš, volala jsem bráchovi že mi není dobře, možná mi půjde naproti. Zastav mi tady, určitě šel lesem, aby mě co nejdříve potkal.
Vystoupila jsem z auta, ale můj vnitřní neklid se stupňoval, přičítala jsem to reakci na injekci, vždycky jsem po ní bývala tak nějak vnitřně rozechvělá, ale dnes to bylo ještě něco jiného.
,,Jano, prosím tě, nemáš navíc jedno cigáro? Jasně, na vezmi si to celé, do rána by Ti šla pusa šejdrem." Podávala jsem mu krabičku ve které bylo asi šest cigaret, které si s díky vzal. ,,Tak se měj hezky," otočil se a vzal za kliku svého auta. Kývla jsem na pozdrav a otočila se k němu zády, směrem ke vsi ve které jsem bydlela.
Udělala jsem tak tři - čtyři kroky a najednou mě něco chytlo za ruku, roztočilo a smýklo se mnou do příkopu…



Ležela jsem na zádech ve vlhkém jehličí, nohy vší silou přikrčené k břichu a On ležel na mě.
V kapse silného vlněného kabátku jsem se snažila nahmatat svazek klíčů na kterých jsem nosila zavěšenou součástku z člunku k tkalcovskému stavu, s níž jsem měla v úmyslu ho udeřit do obličeje.
,,Pepíku! Pepíku!" Bez rozmyslu jsem začala křičet jméno svého bratra, přestože jsem věděla že je ode mě vzdálen několik kilometrů daleko.
Ze všech sil jsem se snažila uvolnit se z jeho sevření, setřást ze sebe odporně těžké tělo, ale nebylo to možné. Začal se po mě hnusně sápat a snažil se mi roztrhnout kabátek. Jenže knoflíky německého vlňáčku byli oboustranné a ne a ne povolit. To ho však uvedlo do většího stavu zuřivosti a snažil se mi zkroutit ruku.
,,Pepíku", znovu se mi podařilo zakřičet a druhou rukou jsem ho uhodila do obličeje. V tom okamžiku jsem pohlédla do jeho tváře a uviděla oči… Tolik zla jsem ještě nikdy v životě nespatřila.
Zachvátila mě neskutečná hrůza a mé hlavě se ve zlomku vteřiny promítl celý můj prožitý život.
,,Panebože!!! Jen ať nemá nůž." Klidným, prosebným hlasem jsem špitla: Karle, co to děláš, přece jsme kamarádi…" Nic neřekl, jen se na zlomek vteřiny na mě tak nějak divně podíval. Nový nával nepopsatelného děsu mě přiměl k dalšímu výkřiku. ,,Pe-pí-ků…"
Rukou mi zacpal pusu abych už nemohla křičet a to se mu stalo osudným. Ze všech sil jsem se zavrtěla a jeho sevření sotva znatelně povolilo, to však stačilo k tomu, abych našla sílu k dalšímu boji. Zakousla jsem se mu vší silou do ruky.
Zařval a pustil mě. V mžiku jsem vyskočila a utíkala směrem k vesnici. ,,Děvko", slyšela jsem za sebou odporné nadávky. Neohlížela jsem se, utíkala jsem pryč, pryč z toho místa, pryč, co nejdále od něho, do bezpečí vesnice.
Od vsi jsem uviděla přijíždět auto, on také, nepronásledoval mě.
Když jsem z dálky zaslechla nadávku ,,ty krávo, nevíš o co jsi přišla", nějak se mi ulevilo.
Věděla jsem že jsem mimo nebezpečí.

Všechno, co se mi stalo jsem vyprávěla kolegyním v práci a všechny se shodly na jednom. Udat toho hajzla. Přestože jsem pracovala s manželkou náčelníka kriminálky a díky tomu bych se vyhnula posměchu, jak to bývá že jsem si to z části zavinila sama, jsem na policii nešla. Bála jsem se, styděla, na mém těle byla díky silnému vlněnému kabátku jenom jedna malá modřinka, kdo by mi věřil… Nic se mi nestalo.

Za pár měsíců, jsem přijela do nedalekého městečka s kamarády na pivo a zaslechla jsem, jak se chlapi u vedlejšího stolu o někom bavili. Když jsem se pozorně zaposlouchala do jejich hovoru, dozvěděla jsem se že Karel K. znásilnil dvě patnáctileté dívky.
Dodnes si vyčítám, že jsem pokus o znásilnění neoznámila.

Kotě

8. září 2009 v 13:08 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Páteční ráno nezačalo vůbec dobře,i když jsem měl náhradní volno a měl jsem jet na chalupu,neměl jsem dobrou náladu.V práci máme nějaké potíže a já jsem nervózní a podrážděný,k tomu jsem se ještě stačil pohádat s manželkou.
Protože se mnou nechtěla jet na víkend,řekl jsem jí že si s sebou vezmu našeho psa a už to bylo:To teda ani nezkoušej,brát ji s sebou,zase ji tam ztratíš,nezavřeš vrata a nehlídáš ji opovaž se!!! Podráždilo mě to ještě víc,i když jsem věděl že má v něčem pravdu,nemínil jsem jí ustoupit. Když odešla do práce,vzal jsem vodítko a zavolal Blondi! Jedem! Fenka radostně vyskočila a zavrtěla ohonem.
Dojel jsem v pohodě na chalupu s určitým pocitem zadostiučinění i viny.Blondi,to bude panička řádit až zjistí že nejsi doma...chichi,nebo jí zavoláme? Co myslíš Blondi,zavoláme paničce? Fenka radostně štěkla,protože uslyšela své jméno a s vrtícím ohonem se ke mně rozběhla myslíc,že jdeme na procházku. Ále,to má čas,pomyslel jsem si,vzal do ruky vodítko a šel se podívat ke kamarádovi který bydlí o dvě chalupy nad námi.
Když jsem se vrátil,sedl jsem si s hrnkem čaje nad křížovky,protože na práci jsem měl času do neděle spoustu. Chvíli byl klid když tu najednou Blondi začala zuřivě štěkat v síňce. Proč ten pes tak rafe,ptal jsem se sám sebe,protože jsem neslyšel nikoho přicházet. Fenka,ale dorážela na cosi pod věšákem...Blondi,co tam máš ježka?...Blondi fuj! Nesmíš! Fuj je to!!! Okřikl jsem stále hlasitěji štěkající fenu...pak jsem se podíval do koutečku kam zuřivě dorážela. V koutku se krčilo maličké koťě,oči navrch hlavy vytřeštěné strachem. Sehnul jsem se a vzal ho do náručí... Kde ty se tady bereš,mrňousi,Blondi nech ji,fuj je to,nevidíš že je to mrně? Držel jsem kotě v náručí a fenka skákala okolo mě,ve snaze zajistit vetřelce. Na místo!!! Zlobně jsem fenku odkázal na patřičné místo,abych si malého narušitele mohl v klidu prohlénout.
Zvířátko na mě upřelo velké jantarové oči a začalo hlasitě vrnět.Co já s tebou budu dělat? Čípak jsi ? Pohladil jsem malou kočičí hlavičku a přemýšlel komu se asi ztratilo. Strčil jsem kotě za košili a šel k sousedovi. Soused Olda je takový místní zpravodajský denník a určitě bude vědět komu kočička patří.Oldo,nevíš čí to je? Zavolal jsem přes plot. Soused se přiblížil rozvážným krokem starousedlíka a ještě rozvážněji pravil:Nó,u Koutů mají koťata,ukaž,ale takový né. Nevím,snad přišlo od Straňků... Dej ho támhle k plotu,ať si jde...
Nemám kočky zrovna dvakrát v lásce,ale takovéhle mimino jsem nedokázal ponechat na pospas svému osudu.
Ale jestli jsi mu dal nažrat a pohladil jsi ho,už se ho nezbavíš. Jasně,dal jsem kotěti pár psích granulek a nejen že jsem ho pohladil,ale už ho mám za košilí. Asi v tom pěkně lítám,o kočky jsem se nikdy nezajímal a skoro nic o nich nevím.
Nezbylo mi nic jiného,než zavolat manželce,kočky miluje,kdysi měla tři kocourky, bude vědět co s ní mám dělat.
Ahojky,pozdravil jsem jí.Já jsem Ti jasně řekla že Blondi necháš doma!Spustila na mě jako klubko zmijí,počkej,Jani,já...něco tady mám... Co zase máš za pitomosti,spustila na mě bandurskou. Já jsem našel kotě a nevím co s ním mám dělat,co mu mám dát jíst,víš je maličký,takový-černo hnědý,ošklivý.
Má žena jak uslyšela o kotěti zjihla a přestala mi spílat do né zrovna moc chytrých chlapů a jasně řekla.Dojdi do krámku,kup tam kočičí konzervu a dej jí vodu. Jasně,a co s ní potom, Mám ji za košilí, je hodná,jenom vrní a nikam neutíká,je maličká co s ní?
Přivez jí do Prahy,pravila rázně má žena. Sama by zahynula,takové mrně se samo nedokáže o sebe postarat,stačí aby zmokla,prochladne a umře.Přivez ji. A co pes? Co by,zvyknou si na sebe.
Bylo rozhodnuto a protože jsem samozřejmě nevěděl jakou kočičí konzervu mám koupit a kolik jídla mám dát tak malému zvířátku,rozloučil jsem se s prodlouženým víkendem,zavřel jsem chalupu a vyrazil zpátky do Prahy.
Bylo osm hodin večer,když jsem stál ve dveřích našeho bytu a to kočičí miminko jsem podával manželce.
Vlastně jsem zabil dvě mouchy jednou ranou a ještě jsem udělal dobrý skutek.Jak to? No,své ženě jsem splnil sen a dovolil jsem jí mít doma kočku,utekl jsem hubování,protože pro kočku zapoměla na to že mi chtěla vynadat a kočce jsem zachránil život.
Jo, chlap si musí umět poradit v každé situaci.