Březen 2009

Pro nás kteří neumíme anglicky

23. března 2009 v 12:58 | ada.cat |  Slasti a strasti s počítačem
Tak jsem přihlásila manžela na stránky http://www.postcrossing.com/ Je to pro sběratele pohlednic a filatelisty.Posílají se a dostávají pohlednice z celého světa.Jenže kámen úrazu je ten že mnozí starší z nás neumíme anglicky.Já také ne a tak jsem našla bezva odkázek.Napíšu,kliknu a je to


Tradiční velikonoční vaření a pečení

18. března 2009 v 17:40 | ada.cat |  Zvyky a obyčeje


autor: Iva Hříbalová, zobrazeno 14215x
K tradičním velikonočním pokrmům u nás patřil odedávna beránek. Kdo si nemohl dopřát skutečného "masového" beránka, nahrazoval ho pečivem ve stejném tvaru. Hospodyňky pekly beránky z kynutého, později třeného těsta.
Tradiční velikonoční pečení a vaření
Hotový beránek byl pocukrován, očičko nahradila rozinka a celý byl ozdoben zelení a korouhvičkou, na krk dostal stužku. Ještě dnes patří k výzdobě velikonočního stolu, někde bývá vystaven spolu se zeleným osením a vajíčky za okny domů.
Na Hod boží velikonoční nosili lidé pokrmy - mazance, vejce, beránky, chléb a víno k posvěcení. Bývalo zvykem, že část těchto pokrmů byla věnována hospodářským zvířatům, polím, po kousku mazance házeli i do potoka či studně pro zdravou vodu. Nejtypičtějším pokrmem pro Velikonoce jsou samozřejmě vejce. Byla součástí obřadních jídel, děti je dostávaly odměnou při řehtání, chlapci byli obdarováni o Velikonočním pondělí za pomlázku - podle starého zvyku vejci červenými, později se uplatnily i další barvy a způsoby zdobení.
Mezi další tradiční velikonoční jídla určitě patří velikonoční nádivka, většinou podávána s bramborami k obědu. Třeba na Moravě se tato nádivka pekla z nasekaného uzeného a telecího masa, smíchaného s vejci, krupičkou a zelenými bylinkami (nejčastěji kopřivami). Ve středních Čechách se zase nádivka pekla ze žemlí namáčených ve vývaru z uzeného masa.
Na co se však nikdy nesmělo zapomenout byl zlatavý mazanec, který byl upečen ze stejného kynutého těsta jako vánočka. Doprostřed mazance se podle starého zvyku nařízl kříž, který měl symbolizovat ukřižování. Aby bylo toto tradiční pečivo ještě lepší, nadívaly ho hospodyňky tvarohovou náplní. Klasické jidáše mazané medem se rozdávaly mužům o Zeleném čtvrtku. Podle staré pověsti, kdo sní na lačný žaludek pečivo zvané Jidášek s medem, bude uchráněn před jedovatým štípnutím.
Podle staré pověsti by měl člověk o Velikonocích také sníst něco zeleného, aby byl uchráněn proti bolení v krku. Proto na stole nesměla chybět polévka z čerstvých bylinek.
Ale i o velikonoční kuchyni platí: jiný kraj, jiný mrav. Zajímá vás, co třeba pečou naši sousedé? V Rusku je to například tzv. mazurka, což je obdoba oříškového dortu, ozdobeného barevnými cukrlátky. V Polsku se určitě setkáte s tradiční velikonoční bábovkou s citronovou polevou, ozdobenou kandovanými třešněmi. Na Slovensku se o Velikonocích peče tvarožník.
Abyste si i vy mohli v klidu pochutnat na velikonočních dobrotách a nemuseli přemýšlet, co pracného budete o svátcích péct, připravili jsme pro Vás jednoduché Velikonoční menu v duchu tradic našich předků.

O bledulkách

18. března 2009 v 17:30 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

Víte, proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já vám to, holenkové, povím.


V jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou. Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství. Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a nějaký drobný peníz domů přinesla.
Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
"Děkuji ti, Liduško," povídá neznámá, "za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: "Kačenko!" Já přijdu a pomohu ti," řekla a zmizela.
Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
"Bud' ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc."
Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
"Vidíš, Liduško, vodní král šel spát." "A kdo je to vodní král, maminko?"
"Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách."
"A kde žije?"
"Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď' odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře," vyprávěla maminka.
Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
"Kdyby už chtělo přijít jaro," povzdechla si maminka, "to bych se určitě uzdravila."
Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
"Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále," vyhrklo děvče.
Princezna zesmutněla a povídá:
"Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně."
Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. "Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou."
"Máš pravdu, jsi chytré děvče," řekla Kačenka a mávla rukou.
Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
"To je maličkost," usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať' dělali, co dělali, vodní král stále spí.
Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
"Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy." Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
"Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál."
Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
"Teď' musíme zvonečky dostat nahoru na zem." Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
"Húúú, co to je?" zahučel severák.
A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se - v horách to zahučelo, oddychl si - zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky - a nad horami vysvitlo slunce.
Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
"Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků."
Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.
"Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme."
Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.
Zdroj: Z knihy Pohádky Orlických hor , J. Lukášek (ZVON 1996)
foto: Střípky - www.stripky.cz


Velikonoční týden

18. března 2009 v 17:04 | ada.cat |  Zvyky a obyčeje

Velikonoční týden


Velikonoce jsou vyvrcholením 40 denního postního období. Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky.


Pondělí před Velikonocemi se nazývá Modré pondělí
název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele.





Úterý se říká Šedivé úterý
bylo bez zvláštních zvyků




Středa se nazývá Sazometná středa. Tento den se vymetaly komíny. Někde též nazývaná Škaredá středa. Lidé se neměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista - škaredil na něj.




Čtvrtek se nazývá Zelený čtvrtek. Název je odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý.
Naposledy zazní kostelní zvony, pak umlknou až do Bílé soboty odlétají do Říma. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky.
Ze země se rámusem vyhánějí zlé síly. Děti s velkým nadšením procházely krajem s nejrůznějšími klapačkami a řehtačkami, s pojízdnými drnčícími trakaři - magickými napodobeninami pluhů. Lidé se omývali rosou nebo v potoce, pojídali pečivo pomazané
medem, tzv. jidášky.




Pátek se jmenuje Velký pátek někdy také Bolestný, Tichý a je dnem hlubokého smutku. V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V kostelech se upravoval "Boží hrob", předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí.
Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník.
Byl to den bez práce, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili, chlapci vrkali a klepali ve tři hodiny odpoledne. Tento den se nesmělo prát, neboť pradleny říkaly že by namáčely prádlo do Kristovy krve - velký pátek je svátkem vody. Pátek byl také dnem čarodějnic - lidé věřili že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by jej uhranout, naplnit zlou energií a kletbou a ukrýt někde ve stavení nebo v chlévě - pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.



Sobota je poslední postní den Bílá sobota (Veliká, Provodní), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění).
Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů, chlapci naposledy hrkali s koledou.
Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Zvony se vracejí z Říma. Také se omývaly obličeje sněhem nebo studenou vodou - aby byli lidé po celý rok
zdraví.




Neděle - Boží hod velikonoční 1. neděli velikonoční se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele.
Den vzkříšení Ježíše Krista.




Pondělí - o Velikonočním pondělí zvaném také Červené (podle darování červeného vejce), Mrskaný pondělek, Pomlázkové hody - se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však na pomlázku. Původně ještě pohanský magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví. Muži z žen čerstvými metlami (pomlázkami) vyháněli nemoci a polévali je mocnou živou vodou - za tuto službu se jim ženy odměňovaly zdobenými vejci jako příslibem skrytého, budoucího života. Někteří odborníci se domnívají, že šlehání a polévání žen je vlastně symbolickým aktem oplodnění.
Později se stal tento den hlavně zábavou pro děti, mládež ale i dospělé. Dodnes mládenci chodí za děvčaty dům od domu s vlastnoručně vyrobenými nebo koupenými pomlázkami splétanými z různého počtu vrbového proutí, které jsou na koncích zdobené pestrobarevnými stuhami. Malí i velcí koledníci dostávají od vyšlehaných dívek zdobená vajíčka, malé sladkosti nebo velikonoční perníčky. Zvláštní pozornost si zaslouží i rýmované říkačky "velikonoční koledy", které obvykle celý rituál koledování provázejí. A tak se "koleda" říká tomu, co si koledník vykoleduje, samotné obchůzce, ale koleda je zároveň i zmíněná
říkanka. Koledování (vánoční i velikonoční) se církev snažila zakázat, ale bez úspěchu - tento pohanský zvyk byl a je mezi lidmi příliš hluboce zakořeněný.





První neděle po Velikonocích se nazývá Bílá neděle Provodní - tento den se konaly průvody novokřtěnců ke kostelu, nebo pojmenování souvisí s vynášením - vyprovázením Mořeny = zimy.







Jak ukládat obrázky

9. března 2009 v 15:45 | ada.cat |  Slasti a strasti s počítačem
Mám ráda krásné obrázky a tak když se mi nějaký líbí kliknu pravým tlačítkem myši,objeví se nápis uložit obrázek jako... a uložím si ho do složky obrázky.
Jenže přijde mejlík a ono to nejde...obrázky jsou v programu Word,nebo PowerPoint a je to v čudu protože to takhle nejde.Poradil mi kamarád jak na to a tak se ráda podělím.

UŽ TO MÁM. OTEVŘI MEJLÍK - KLIKNI POŘADAČ SNÍMKŮ - KLIKNI PRAVÝM TLAČ. NA OBRÁZEK - KLIKNI KOPÍROVAT - ZAVŘI MEJLÍK(STAČÍ STÁHNOUT DO LIŠTY) - OTVŘI SI PFOTOFILTR - KLIKNI NA ÚPRAVY - KLIKNI NA:VLOŽIT JAKO NOVÝ OBRÁZEK - KLIKNI NA SOUBOR - KLIKNI ULOŽIT JAKO - A DO NĚJAKÉ SLOŽKY ULOŽ. TAKHLE JSEM SI TEĎ NĚKTERÉ OBRÁZKY ULOŽIL.

Lidé v MHD

5. března 2009 v 13:58 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Každé ráno a každý večer jezdím do práce a z práce tramvají,občas metrem a protože mi jedna cesta trvá cca třičtvrtě hodiny pozoruji chování lidí.
Lidé se tísní a strkají,když si někdy potřebuji cvaknout lístek slova s dovolením musím občas i opakovat i když prosím nahlas...Někdo se tváří jako kdyby mi udělal kdoví jakou milost že mě laskavě pustil ke strojku.Raději si koupím jízdenku mobilem...
Přistoupila mladá žena ve středním stupni těhotenství,myslíte že ji někdo pustí sednout?Pcha,ani omylem...tedy,pokud si jí nevšimne žena zhruba po čtyřicítce.Ty mi připadají nejslušnější tedy aspoň v MHD.
Přistoupí starý člověk...a zase se zvedne již zmiňovaná paní okolo čtyřicítky a s překvapením mladík s dredy.Chlapec asi 14-letý vesele sedí a hraje na mobilu hry.Asi rodiče neměli čas vysvějtlit dítěti co se sluší.
Též matce s kočárkem pomůže již zmíněná žena,mladík s dredy a někdy i tvrďák v bombru...Nejvíce z mužů ale pomáhají kluci v maskáčích.
K další skupině cestujících patří tzv. kravaťáci,mladí úspěšní muži jedoucí do úřadu.Čtou v lejstrech,píšou sms,telefonují,či jen tak civí z okénka.Nepustí sednout snad ani děvče se sádrou na noze...Žijí ve svém světě...
Řekneme si mládež...kam ten svět spěje?Ale pozor!!! Další skupinu lidí tvoří:Důchodci...
Tím myslím takové ty čilé staroušky po jejichž pohledu jihnete,jak jsou křehcí...Takový člověk,nezáleží na pohlaví,ale více jsem si takového počínání všimla u žen.Bábinka jde s vycházkovou hůlkou a když má pocit že má okolo sebe málo místa pink a šikovně mazne hůlčičkou usměje se a omluví,dalšího šťouchne loktíkem...co?Tramvaj cukla...při vystupování si dělá místečko tím že hůlkou klepne po kotníku...však se to v té tlačenici ztratí...
Píšu to,co jsem vypozorovala za dva roky na pravidelné lince...Někdy je to k úsměvu,jindy k pláči.Nemyslím tím nikoho konkrétního a nikoho nenapadám.Jen se ptám...Co Vy na to?

Jak Jerryna bloudila

4. března 2009 v 17:37 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší


Jednou jsem vyrážela na vandr a v práci se ke mě připijil kamarád že by rád taky na tremp,ale že né sám protože ještě neví jak to chodí a jestli bych ho nevzala s sebou ale nejdříve někam kde to není náročné.Tak jo,příští víkend jsem měla namířeno do Závrch k Jackovi na chalupu a tak že může jestli chce.
Jezdívala jsem vždy rovnou z práce,ale kvůli Martinovi jsem musela ještě do Jičína a tak se stalo že jsme dojeli do Police nad Metují okolo půlnoci.Hihi,nenáročný vandr...před námi bylo asi dvanáct kilásků přes Vysokou Srbskou nahoru,to jsem však Martinovi neřekla.Kluk ale mašíroval statečně jem si myslím že se krapet bál když jsem mu cestou vyprávěla strašidelné příběhy.Ale přece se mu cesta zdála dlouhá,vesnice nikde žádná,jen les a les a tak se pomalu,ale čím dál častěji začal vyptávat jestli jdeme dobře.Tenkrát jsem nebyla u Jacka asi skoro rok,ale cestu jsem si pamatovala velice dobře.Když Marťa začal propadat zoufalství,prošli jsme kolem křížku a byli jsme v Závrchách.Očividně se mu ulevilo a já povídám že seběhneme po cestě poskopečka,pak přes loučku a jsme u Jackovy chaloupky.Jenže ouha...chaloupka nikde...kluk se začal potit hrůzou a chytil se mě zaruku.Já jsem si myslela že jsem se uhla o palouček a vzala to lehce šejdrem a spadli jsme do škarpy.Řádně jsem zaklela a vyhrabala jsem sebe i Matrina z mokré trávy,uviděla obrys chaloupky a jdeme k ní...jenže ouha...před vchodem tři schůdky...sakra to jsem u sousedky,musíme níž a mašírujem si to tmou pod chalupu.Podotýkám,že v Závrchách jsou chalupy poze tři,tak opravdu žádný strach.Pod chalupou jsem uviděla veliký kulový a říkám sakra,tak jsem se uhla o dvě chalupy a mašíruju vysokou mokrou trávou a nadávám že není posečíno.Takhle jsem našla chalupu ještě několikrát ale žádná nebyla Jackova.Martin smířený s osudem spekuloval že Jack mohl zemřít je mu přece už přes devadesát let a chalupu mohli zbourat.Toto jsem rezolutně zamítla protože Rian by mi napsal kdyby se s Jackem něco stalo a pak by tu zůstala ta chalupa...jenže chalupa nebyla a já marně přemýšlela jak je to možné.Rázně navrhla rozbalit,zalehnout-ráno moudřejší večera.Našli jsme si plácek a usnuli.
Jaké ale bylo ráno když jsem vystrčila hlavu ze spacáku a zařvala do pr*** Marťo vstávej!!!
Martin vystrčil rozespalou makovici a nešťastně povídá:Kde jsme V Německu,v Polsku nebo kde?...V Čechách a spíme Jackovi na zahrádce...Martin vyvalil oči coooo???
V tý tmě jsme překročili bludnej kořen,několikrát obešli a osahali chalupu,prošli
zahrádkou,hnojištěm,za chalupou dveře a tři schůdky to byl zadní vchod a zaparkovali jsme pod okny...
Ještě léta se to dávalo k dobru a Jacka nikdy neviděla se tolik řechtat...
Jo,a Martin se mnou už nikdy nikam nejel,myslím že ho i přešla chuť stát se trempem.
Tak toto je Osada Sedmákovice,v dáli pohled na Vysokou Srbskou.Na půl cesty z Police nad Metují do Závrch

Po stopách majora Zemana

2. března 2009 v 12:55 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

Máte rádi ty to příběhy... pokud ano,podívejte se na stránky lidí kteří našli pár zajímavostí.