Leden 2009

Pravda o rodičích

29. ledna 2009 v 17:20 | ada.cat |  Manželství je radost
???
Slohová práce žáka ZŠ na téma: Mí rodiče (z došlého mailu z 16. 12. 2004)

Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu V domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky, matky,kuchařky, uklízečky,pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky. Ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. služka,otrok a jiné. Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák, zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedne k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry. Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkóně. Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce, má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí; ne, vždyť už jsem povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fůsaku.

Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakryt novinami. Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel,
někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domů s rukama prázdýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí,protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané,proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí.

Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, že při
svatbě přidělují muže ženám, aby je něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.

:-)):-D

O mladoboleslavském postiliónovi a další pověsti

20. ledna 2009 v 12:31 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

12 pověstí z Českého ráje

Pošťák
Je to už velmi dávno, kdy ještě světem jezdily vozy plné pozdravů z cest a zamilovaných psaníček. Tak tomu bylo i na Mladoboleslavsku, přes které křižovaly poštovní vozy mířící na sever i na jih. A právě o strašidelném jezdci, který tolikrát vyplašil poštovní koně, se vypravují až dodnes všelijaké pověsti.
Tehdy tu jezdil mladý postilion. Vesele si prozpěvoval, když do vesnice přijížděl. A když mu bylo nejveseleji, troubil na svou poštovskou trubku!
Už z dálky lidé z městečka na pošťáčka volali:" Co nám dneska přivážíš?"
Ten pobídl koně a vesele odpověděl:" Samé dobré zprávy ze všech koutů světa!"
Truhlici, kterou měl na voze, pečlivě střežil. Vždyť právě v ní vezl všechnu tu nejdražší poštu, kterou mu lidé svěřovali. Věděl, že nesmí zklamat, že musí všechny zprávy doručit včas a do správných rukou. A tak se také stávalo.
Jednoho dne se však postilion opozdil. V Mladé Boleslavi bylo posvícení a to se ví, že tam nemohl chybět. Zatancoval si s děvčaty, ochutnal nejlepší koláče a jelita a navečer se rozhodl odjet do nedaleké vesnice s psaníčky.
" Nejezdi, vždyť víš, co se povídá o lese za Boleslaví!" varoval ho boleslavský rychtář.
" Já mám pro strach uděláno, vždyť vy to sám moc dobře víte! A co bych to byl za pošťáka, kdybych nedoručil svěřené psaní včas?"
Sám věděl, že několik lidí, kteří v noci navštívili boleslavský les, potkalo tajemného muže na koni. Každý se ho bál a málokdo by se vypravil v pozdní noční hodinu do tajemného lesa. V okolních vesnicích se povídalo, že je to duch zlého vrchního, který toužil pouze po bohatství a nehleděl na ostatní. Teď prý musí za své hříchy strašit.
Postilion naskočil na vůz a vyjel. Koně poslouchali, sám si vyzpěvoval svou oblíbenou písničku a už se těšil, až zase rozzáří oči všech těch, na které čeká v truhle psaníčko. Ti už určitě netrpělivě vyhlíží jeho vůz!
Uprostřed lesa se koně zastavili a nechtěli jít dál.
" No tak, jedeme," pobídl je. Tu však spatřil uprostřed cesty ohnivou záři. Zpočátku se lekl, ale poté zamlaskal na koně a ti se dali do klusu. Přijeli blíže. Postilion viděl jezdce s černým kloboukem a zlýma očima. Jeho kůň byl bílý jako sníh, ale z jeho nozder šel oheň, který spálil vše co mu přišlo do cesty. Ohnivé jazyky olizovaly křoví a trávu.
Cizí jezdec se zamračil a zakřičel:" Další člověk mě přijel navštívit, tak pojď, pojď odvážný pošťáčku, zatančíme si ohnivý tanec!"
Ale mladý postilion se nelekl. Vzpomněl si na tisíce písmenek, které musel ještě dnes předat toužícím srdcím. Přijel ještě blíže a z místa, kde už mohl jezdci pohlédnout do očí, zavolal:" Když zatančit, tak zatančit! Ale jenom s pořádnou muzikou!"
Vzal svoji pošťáckou trubku a začal hrát. A hrál stále dokola. Písnička se nesla ztichlým lesem. Pošťák viděl, jak bílému koni mizí plameny z nozder, jak se na jezdcově tváři objevuje smích. Jezdec se rozesmál a se šťastným smíchem na tváři zmizel v lese.
Postilion nepřestával troubit na svoji trubku. A troubil až do vesnice, kde už ho netrpělivě očekávali. Rozdal všechna psaníčka a potěšil tak mnohé dušičky! Ale přece jenom z jednoho rozveseleného srdíčka měl dnes největší radost - z rozesmátého srdce tajemného jezdce.
Všem potom vyprávěl, co zažil. Lidé mu věřili, vždyť pošťák nikdy nelhal. Jezdce už nikdo v lese nepotkal a říká se, že ho vysvobodila právě veselá písnička, kterou mu zahrál. A občas, když lesem probleskují paprsky sluníčka, ozve se prý krásná melodie. Zpívá to mladoboleslavský postilion? Tajemný jezdec? Nebo stromy? Či vítr? Kdo ví!
A tak i vy, až budete na cestách v mladoboleslavském kraji, vzpomeňte na statečného postiliona, který veselou písničkou pomohl duchovi zlého vrchního. A když i Vy si budete každý den prozpěvovat, bude celý svět veselejší.
16.6.2005 13:13:04 | přečteno 1948x | Jan
Sdružení Český ráj © 1992-2006 | Antonína Dvořáka 335, 511 01 TURNOV
tel.: +420 481 540 253 | info@cesky-raj.info | RSS 2.0


Vranov-největší skalní hrad v Čechách

20. ledna 2009 v 12:22 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Od Frýdštejna pokračujeme po červené značce po Vranovském hřebeni, přeskakujeme ostré kameny, obcházíme do výše čnící pískovcové skály a kocháme se jak zachovalým lesem, tak tajemnými polorozbořenými pomníčky, které zde zůstaly z 19. století. Nechal je tu vystavět textilní podnikatel a zapřisáhlý romantik František Zachariáš Römisch. Právě díky němu se také zřícenina středověkého Vranova, která je předposlední zastávkou na naší cestě, opět dočkala pozornosti.
Vranov je nejdelším a nejkomplikovanějším skalním hradem v České republice. Měří takřka 400 metrů a při jeho prohlídce budete muset ujít mnohem víc. Valná část prohlídkové trasy navíc vede po křivolakých schodištích: budete šplhat do výše, proplétat se chodbami v pískovci a přelézat hrbolaté skály. Spíš než na prohlídku hradu se připravte na dobrodružnou cestu skrz velikánskou jeskyni.
Historie Vranova se v mnohém podobá dějinám nedalekého Frýdštejna. Tento strážní hrad byl nad meandry Jizery vztyčen okolo roku 1425, ale na začátku 16. století už byl uváděn jako pustý. Do dnešních dnů se zachovaly místnosti vyhloubené do skal. Po dřevěných mostcích a stěnách, které ostře řezané skály kdysi propojovaly, dnes není ani památky. Majestátní atmosféru místa dotvářejí rozvaliny mnohem mladšího data.
Za romantismu objevil tuto tajuplnou zříceninu zmiňovaný Römisch a vytvořil tu pomníky oslavující významné spisovatele, básníky, hrdiny a české panovníky.
Vranov, který v 19. století získal přízvisko Pantheon, je výsledkem směsice dvou rozsáhlých stavebních etap. Ze středověku zbyly pokoje ve skále, střílny a smetiště, v němž se našlo mnoho archeologických vykopávek. Romantismus připomíná Síň tří císařů na památku vítězství spojeneckých vojsk nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska 1813 nebo novogotický letohrádek, z nějž je krásný výhled na Malou Skálu.
Vranov, Maloskalsko

Vranov

Vranov, Maloskalsko

Vranov

Frýdštejn

20. ledna 2009 v 12:18 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Romantická zřícenina Frýdštejna se tyčí nad tmavými lesy a spíše než kdysi majestátní hrad připomíná sídlo čarodějnic, případně nějaké zlotřilé středověké bandy. Však také její slavné dějiny odezněly už hodně dávno. Přesné datum založení hradu neznáme; historikové se domnívají, že počátky stavby jsou spojeny s pány z Dražic a sahají někam mezi léta 1320 a 1340.
První písemná zmínka o Frýdštejně je z druhé poloviny 14. století. Tehdy zde dělníci vyhloubili pokoje do měkkých pískovcových skal a doplnili je dřevěnými konstrukcemi. Na stavbách ze dřeva však zapracoval zub času, dnešní Frýdštejn tak spíše připomíná spletitou jeskyni.
Při prolézání kamennými chodbami si člověk těžko představí, že se tu kdysi skutečně žilo. Dominantou Frýdštejna je okrouhlá věž, která nabízí další nádherný rozhled.
Frýdštejn
Za frýdštejnskou minulostí
V historii hradu, která je opředena tajemstvím a definitivně "končí" roku 1591, kdy už byl Frýdštejn uváděn jako pustý, vyniká jméno Bohuše z Kováně. Nejslavnější majitel skalní pevnosti se proslavil při obraně Karlštejna, kdy husité bombardovali hradby mršinami i výkaly. Při obléhání Frýdštejna se tento obratný politik s kališníky dohodl a oni odtáhli. Nebezpečí se Frýdštejn vyhnul také za Jiřího z Poděbrad, kdy unikl zpustošení královským vojskem.
Buď jak buď, nebýt 19. století, kdy "převzal žezlo" romantismus, těžko bychom dnes Frýdštejn mohli obdivovat v současném stavu. Zapomenutá zřícenina chátrala a nerušeně zarůstala křovisky, dokud si ji romantičtí snílkové nezvolili za cíl výletů. V současnosti jsou zde instalována dřevěná schodiště, spojující nejnepřístupnější části hradu. Díky tomu se můžete pokochat tajuplnou zříceninou pohodlně a bez obav, že se na vás někde něco sesype.

Pověst o frýdštejnském pokladu

20. ledna 2009 v 12:09 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech



Co by byl Frýdštejn za středověký hrad, aby se k němu nevztahovala nějaká pověst o pokladu, tajné chodbě nebo strašidlu?
Povídá se, že na skalním hradě byl kdysi dávno objeven poklad - avšak ne tak ledajaký. V kamenné skrýši ho prý našel chudý pasáček, který se už dlouho dvořil dceři zámožného sedláka. Dívka ho odbývala s tím, že chce bohatého, sobě rovného ženicha.
Takže když mladý pasáček našel poklad, první, co udělal, bylo, že se rozběhl za svou milou, aby se jí s nálezem pochlubil. Jenže selka nebyla zdejší. Ještě té noci dala vědět svému milenci, brusiči drahokamů, který se vydal na Frýdštejn a cennosti odnesl.
Pasáček vyšel naprázdno, avšak bohatý brusič na tom byl ještě hůř. Hned zrána jej přišli zatknout četníci a mladík měl co dělat, aby unikl žaláři, ba trestu nejvyššímu.
Frýdštejnský poklad byly totiž ve skutečnosti cennosti nedávno ukradené v nedalekém zámku Hrubý Rohozec. Lapkové si je na zapomenuté zřícenině ukryli, aby se pro ně vrátili později, až ustane pátrání. Těžko mohli předpokládat, že jim plán zkazí obyčejný chudý pasáček.


Příběh Hořických trubiček

16. ledna 2009 v 16:03 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

Píše se rok 1812. Napoleon byl poražen v Rusku, jeho zbědovaná armáda táhne zpět. Mnoho vojáků, někteří nemocní, ranění a omrzlí, se dostávají také do Hořic, kde jsou vlídně přijati a ošetřeni. Zvláště těžký marod, kuchař samotného císaře Napoleona, pobývá u sousedky Líčkové a pouze její starostlivé péči vděčí za uzdravení a záchranu života. Nemaje peněz, odměňuje se jí alespoň tím, že jí svěřuje tajemství přípravy nejmilejší Napoleonovy pochoutky - trubiček. V té době samozřejmě nikdo netuší, jaké požehnání pro potomstvo starostlivé vdovy i pro celé město z onoho nepatrného dárku vzejde. Sousedka Líčková zpočátku využívá receptu pouze pro svoji soukromou potřebu při rodinných slavnostech a jako sladkou pozornost k obdarování známých. Ale trubičky chutnají, množí se dotazy, roste zájem, a tak její dcera, paní Kliková, ve snaze vyhovět, aniž by bylo tajemství prozrazeno, chtě nechtě obchází domy a pečení se jí postupně stává zaměstnáním. Lze ji vídat, kterak s kleštěmi na oplatky v nůši nebo na trakaři putuje od stavení ke stavení po městě i okolních vsích. Mezi lidmi si vysloužila přízvisko "trubičková bába" či "trubičková babička". Ačkoli se postupem času množí více či méně zdařilé napodobeniny, pravá receptura se dědí po přeslici pouze v jedné rodině. V tradici pokračují dcery paní Klikové - Rubličová a Dmychová; světovou proslulost získávají hořické trubičky v následující generaci poté, co se jedna z dcer paní Dmychové provdává za cukráře Karla Kofránka, který postavil výrobu na pevný obchodní základ. Kofránkovy trubičky získaly na 65 vyznamenání v zemích bývalého Rakouska, vyvážely se do Francie, Anglie, Německa, Ameriky, Turecka, ba i Číny a šířily po světě dobré jméno české země i Hořic. Kofránkovo trubičkářské žezlo převzala po otci dcera Marie, provdaná Vilenbachová, která ho třímala až do doby, kdy se i na slavnou hořickou pochoutku snesl soumrak znárodnění. Zatímco předtím ve městě existovala řada firem - M. Vilenbachová, L. Dvořák, F. Fejt, R. Čížek, K. Hudský, Fabingerová, A. Luštinec - po roce 1949 byly všechny zrušeny a výroba přešla pod n. p. Pardubický perník, později Prům. trvanlivého pečiva Praha. Hořické trubičky se odstěhovaly z Hořic a začaly se vyrábět všude možně. Byla zničena práce několika generací. Tradice však nezanikla v mnoha rodinách se čile peklo dále, i když převážně pro vlastní potřebu. Hořičáci si zkrátka život bez trubiček už nedokázali představit. V roce 1967 byla výroba ve městě obnovena komunálními službami. A dnes? Po roce 1989 přišel obrovský rozmach trubičkářství. Podle údajů živnostenského úřadu v Hořicích v Podkrkonoší ve městě a v přilehlých obcích nyní vyrábí trubičky 25 soukromých podnikatelů. Všichni se uživí. Alespoň prozatím. Na několik míst jsme se zašli podívat. Zřejmě nejstarší pamětnicí a odborníkem přes trubičky je devětasedmdesátiletá paní F. Luštincová. Nyní peče už jenom pro vlastní potřebu podle receptu zděděného po předcích (mimochodem i v této rodině se prý tradovala pověst o získání receptu od francouzského vojáka, takže všechno mohlo být i jinak). "Dříve se pečením trubiček živila spousta rodin, recept si každý chránil jako tajemství, které se předávalo z rodičů na děti. Dneska se pustila do výroby spousta lidí, kteří předtím dělali úplně něco jiného - řezník, doktor, elektrikář, zaměstnanec Milety atd., začali vyrábět ve velkém strojově a trubičky už nejsou, jaké by měly být, není v nich, co tam patří. Hořičák pozná na první pohled dobrou trubičku - má mít trošku popraskaný povrch (ne hladký jako papír) a zlatohnědou barvu. Stala se velká chyba, že město dalo zadarmo světovou značku a že si nepohlídalo, aby se hořické trubičky nevyráběly všude (Kladno, Tábor, Č. Budějovice atd.). Dřív to bývalo výhradně tady v Hořicích …
(zdroj: Český ráj - Regionální týdeník Českého ráje a Podkrkonoší, roč. IV., č. 7, Vladimír Havrda, 1993)




Pověst o Kateřině

16. ledna 2009 v 13:28 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech


Pred lety dojíždel do mezihorského mlýna, ze Sobcic chalupník Vilém Pácal. Vypomáhal pri mletí paní mlynárce, která byla vdova. Stará mlynárka se mu s ledacím sverila, mimo jiné také s tím, co ji nejvíce trápilo, že by ráda videla, aby její syn si privedl do mlýna nevestu. Nu a protože chalupník Pácal mel doma peknou dceru Kacenku a protože pomyšlení, že by se holka mohla stát v mezihorském mlýne paní mlynárkou, bylo hodne lákavé, netrvalo dlouho a s mlynárkou si plácl. Stárnoucí mlynárce nevadilo, že Kacenka pochází z chudšího chalupnického rodu než její syn, byla ráda, že svatbou by se usadil a zanechal by stále casteji se opakujících flámu, pijatyk a výstredností. Sobcický chalupník se pranic neohlížel, že Kacenka mela již dávno vážnou známost.
Nic nedal na domlouvání své ženy, která se snažila neoblomného muže presvedcit, že bohatý mlynárský synek není tím pravým ženichem pro jejich dcerku.
V den svatby se Kacenka v náruci své matky vyplakala, a když dostávala požehnání na cestu k oltári, zanaríkala, že by radeji chtela zemrít. V mezihorském mlýne bylo mezitím veselo. Svatebcané nedockavostí vybíhali ze stavení, každý chtel být první, kdo na prahu mlýna privítá svatební pruvod.
V Sobcicích bylo brzo po oddavkách. Mladí manželé s ostatními svatebcany nastoupili do pripravených saní a v cele pruvodu ujíždeli k Podhornímu Újezdu. Poslední pohled nevesty do kraje, poslední rozloucení s rodnými Sobcicemi. Za hrebenem se otevrelo pod svatebcany Mezihorské údolí. Rozveselený ženich navrhl , aby se navzájem na saních predjíždeli a kdo že první urazí cestu dolu do mlýna, a již šlehl bicem do koní. Kone, pobízení ranami bicem a veselým krikem se pojednou ulekli, vzepjali se a odbocili na breh cesty. Ženich se marne pokoušel kone zadržet. Sane se pri prudké jízde prevrátily a pod nimi zustala na zmrzlém snehu ležet vážne zranená nevesta. Marné bylo naríkání neštastného ženicha, marné byly modlitby svatebcanu. Kacenka na míste neštestí v nárucí své matky skonala a mrazivý severák neprestal hvízdat svou svatební i pohrební písen.

Tento príbeh se stal 25. února 1736, což dokládá pomnícek pripomínající toto tragické místo s oznacením U Kateriny.

zdroj: Casopis Pod Zvicinou

U Blaženky

16. ledna 2009 v 13:21 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Na hřebeni Chlumu nad Konecchlumím v místě bývalého hradiště stojí vedle hřebenové cesty nenápadný pomníček připomínající nešťastnou lásku a tragický skon devatenáctileté Blaženky Patkové z čp. 72 v Konecchlumí.
Pomníček zde nechali postavit její nešťastní rodiče v roce 1934. Nápis oznamuje, že na tomto místě byla dívka 20. července 1934 zastřelena svým milencem. Blaženka se scházela se svým milým, tehdy 21 letým Václavem Tomáškem z Konecchlumí čp. 58. Známosti Blaženčini rodiče nepřáli. Otec Blaženky byl zedníkem, matka pracovala jako porodní bába. Václav byl synem konecchlumského povozníka a sám sloužil v Jičíně jako městský noční hlídač. K výkonu práce měl přidělenu služební pistoli a toto zbraň se mu stala osudnou.
Oba mladí lidé si přísahali lásku až do hrobu a když nenalezli u rodičů Blaženky pochopení, rozhodli se, že oba utečou z domova a raději než odloučení zvolí společnou smrt. 19. července odešla Blaženka potají z domu a s Václavem se posadili do stínu okraje chlumského lesa. Bylo odtud vidět do oken Patkova stavení. Když se po půlnoci začala rozsvěcet v domě světla, milenci se zalekli, že budou prozrazení, a utekli dál cestou po hřebeni směrem k Mlázovicím. Nedošli daleko. Posadil se na valech zašlého slovanského hradiště a tady se rozhodli, že oba sobě v náručí zemřou. Václav zastřelil Blaženku pistolí ranou do prsou, ale pak se zděsil svého činu, nenalezl odvahu sáhnout si na svůj vlastní život, z místa utekl domů a schoval se na půdě. Po svých sestrách vzkázal, ať poví jeho příteli, že u cesty na Chlumech leží mrtvá Blaženka. Jedna z jeho sester ale tajemství bratrova úkrytu prozradila četníkům a ti přišli Václava zatknout.
22. července byl na konecchlumském hřbitově přesmutný pohřeb. Václav byl poté za svůj čin odsouzen na 15 let žaláře, který byl zpřísněn čtvrtletním denním půstem a tmavou komorou v každý den výročí vraždy. Václav si svůj trest odpykával na plzeňských Borech. Po 14 letech byl v roce 1948 propuštěn na svobodu. Přestěhoval se do Vrchlabí, oženil se a do Konecchlumí do konce svého života zajížděl každoročně na Dušičky položit Blažence na hrob kytičku a rozsvítit svíčku. Zemřel někdy po roce 1975.
Zpracováno dle podkladů pana ing. Aleše Kutnara z Mlázovic
Copyright © 2005 Josef Mařas

Kyselo

16. ledna 2009 v 12:38 | ada.cat |  Zvyky a obyčeje
Krkonošské kyselo je možno zařadit do starodávné skupiny kvašených nápojů a pokrmů, které vyráběl člověk již v pravěku a které v současné době ze západní Evropy vymizely, ale udržely se na Balkáně a východní Evropě. Od ruského kvasu se kyselo liší především tím, že nejprve kvasí a pak se vaří, kdežto pravý ruský kvas se nejprve svaří a pak kvasí. Základem krkonošského kysela je kvas, těsto ze žitné mouky, které v dřívějších dobách zůstávalo od pečení chleba. Kvas neboli "příčina" nebo "záděl" schovávaly hospodyňky v hliněném hrnci"kvasáku" blízko u kamen.
Příjemná navinulá chuť pochází od chlebového kvasu kterého základem jsou střevní flóře velmi prospěšné bakterie mléčného kysání, nikoliv alkoholového kvašení. Čím je kvas straší tím je kyselejší.Kyselo bylo tudíž v každé chalupě rozdílné.
Kvas: Do nádoby dáme asi 1/4 litru vlažné vody, rozdrobíme 3 dkg kvasnic a rozkverláme 3 lžíce žitné mouky, nádobu přikryjeme a necháme do druhého dne v teple.
Kyselo: 1/4 litru chlebového kvasu, hrst sušených hub, sůl, kmín, 2 lžíce másla, 1 cibule, 4 vejce.
Chlebový kvas předem omladíme vlažnou vodou a necháme přes noc. Druhý den dáme do slané vody vařit houby s kmínem, když jsou měkké, přilijeme kvas a tím odvar i zahustíme. Vše povaříme a omastíme drobně krájenou cibulkou zpěněnou na másle. Zvlášť usmažíme na másle řídká vajíčka a přidáme do kysela. Někde se jí kyselo s bramborami na loupačku, někde se zvlášť vařenými a nakrájenými bramborami přidanými do hotového kysela.

Našla jsem jak dělá kvásek Eva

Chybí vám v chlebíčku ta dobrá nakyslá chuť? Chcete si udělat úplně svůj chlebíček - bez kupovaného droždí? Máte rády krkonošské kyselo?
Potřebujete jen jednu věc: domácí kvásek!



Připravte si misku, do té nalijte převařenou a vychladlou vodu. Do ní rozmíchejte žitnou mouku chlebovou
(příp. celozrnou žitnou nebo směs obou druhů). Mělo by vzniknout hustší těsto jako na knedlíky.
Přiklopte potr. fólií a dejte "někam nahoru" - já dávám na ledničku. Je tam teplo a nemůžou tam holčičky ani kocour.
1. den: nevšímejte si toho.
2. den: odklopte fólii a očichejte. Začíná to malinko kysnout. Přimíchejte lžíci žitné mouky a přiklopte.
3. den: máte toho plnou misku, těsto je samá bublina, je řídké a kysele voní - máte kvásek!
- ten můžete buď hned spotřebovat, nebo jej "krmit" - každý den vmícháte pár lžic mouky, aby měly kvasinky živiny.
Proces kvasení se hodně zpomalí v ledničce, lze tam uchovávat "bez krmení" kvásek cca týden.
-------------------------------------------------------------------------

Fígl: chcete-li kvasný proces urychlit, dejte do základní směsi na výrobu kváseku špetičku sušeného droždí.
Otestováno: ze svého kvásku jsem pekla dva chleby a byly moc moc dobré. První den křupavé, druhý krásně vláčné a voňavé. Nakynuly za 3 hodiny v ošatce, pak jsem je překlopila na plech s papírem, potřela vodou a upekla.


Tak kynutí zdar!

Evča

Křížová boží muka v Jilemnici

16. ledna 2009 v 12:03 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Křížová boží muka v JilemniciTiskE-mail
František Mikule
Po cestě od Štěpanic do Branné jeli na koních dva lehce ozbrojení muži. Byli mladí. O něčem se stále dohadovali. Jejich hlasy sílily, až nakonec rozmluva přerostla v hádku. Tu jeden z nich tasil krátký meč a druhého bodl. Ten se v sedle nachýlil a spadl. Psal se rok 1593. Ve středověku bylo takovýchto příhod dost a dost. Ti dva však byli bratři, synové správce na hradu ve Štěpanicích Jana Blediny. Ten pak dal na památku zemřelého postavit kamenná muka s nápisem: LETA 1593 DAL DIELAT TITO BOŽI MUKI PAN JAN BLEDINA VRZEDNIK PANSTWY SSTIEPANICKEHO. Stalo se tak na břehu Jilemky, kde byl později postaven most, v místě, kde se dnes říká "za vodou". Již těžko čitelný nápis dává možnost číst číslice i jako 1595 nebo 1597.
Sám pan Bledina zemřel v roce 1606 a je pochován v kostele v Horní Branné spolu se svými dětmi, o čemž svědčí tamní náhrobní kameny.


Pověst o Prklíně

16. ledna 2009 v 12:00 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

Mezi Roztoky u Jilemnice a Karlovem je malá ves Prklín. Když jedete z Roztok, tak po vaši levé ruce odbočuje cesta k domu a u něj je nápadný kopeček. Je to místo, kde kdysi stávala tvrz Prklín, které se říkalo také Perklín. Nezbylo z ní nic jiného, než smírčí kříž, který zde byl zřízen na paměť smrti dcery místního zemana, která spadla z okna, když mávala své sestře. Pochází z 15. století.

Křížový kámen v Roztokách u JilemniceTiskE-mail
František Mikule
Kdysi dávno byla na tomto místě tvrz, která se rozkládala mezi obcemi Roztoky a Karlov. Pevný hrad, zvaný Prklín, byl v držení podkrkonošského župana z českého kmene Charvátů. Sídliště u hradu bylo obehnáno kolovou hradbou. Není již nikoho, kdo by si to pamatoval. Co zbylo po dřívějším hradu? Snad názvy v okolí. "Masné krámy" u vesnice Žďáru, "Božnice" u Roubenky nebo místní název "na Hrobce". Nedaleká ves Mříčná připomíná snad jméno lecha Mříče, který nad touto krajinou vykonával soudcovskou moc za vlády Spytihněva I. Snad také Drahomíra byla zde na hradě uvítána po svém příjezdu do Čech. Bylo to prý v roce 910. Po smrti Mříčově vládl jeho syn Rokyta, a byl to také on, který přijal křesťanství mezi prvními. V dobách církevních nepokojů byl hrad poničen. Nově zbudovaný hrad došel další úhony v dobách husitských. Jeho zkáza dokonána byla od Švédů. A tak, vedle již zmiňovaných místních názvů, se dochovaly i pověsti, které mlčenlivě doprovází křížový kámen. Stalo se to prý takto:
Za dávných dob žil na Prklíně rytíř, a když mu manželka zemřela, zbyly po ní dvě malé dcerušky. Již se neoženil a staral se o dívenky sám. Rytíř zestárnul a dcery vyrostly ve sličné panny. Po otcově smrti se ony samy musely starat o statek. Při obchůzkách se často zastavovaly u studánky Roubenky. Jednoho dne tam potkaly vladyku ze Mříčné, který na koni projížděl hustým lesem. Požádal o trochu vody a při odchodu nakonec i o ruku starší ze sester. Přestože si obě navzájem slibovaly, že se nikdy nerozejdou, souhlasila starší sestra s nabídkou. Po svatbě, která se konala na Prklíně, si druhý den odvážel vladyka manželku na Mříčnou. Mladší těžce nesla rozchod se svojí sestrou a při loučení se naklonila z okna tolik, že vypadla do hradního příkopu, z něhož ji vynesli již mrtvou. A na památku zůstalo několik jmen a v tom místě postavený kámen, který nesl znamení kříže.
Rytíř Rokyta bydlel více na Prklíně než na svém sídle v Rokytnici. S ním bydlela i jeho sestra Bolka. Často za ní jezdila přítelkyně, se kterou se seznámila ve škole v Budči, kam ji dal otec vzdělávat. Jmenovala se Zdislava a byla dcerou podřipského lecha Bořity. Jednou zas jela Zdislava k návštěvě Bolky a ta ji z okna radostně vítala. Nedočkavá Zdislava předjela své průvodce a spěchala k ní. Kůň se však splašil a pádil příkrou cestou zpět. Zdislava spadla a pád nepřežila, skonala v náručí Bolky, která k ní seběhla dolu. Ta svoji přítelkyni do roka následovala. A tak, na památku přátelství dvou dívek, nechal Rokyta postavit v tom místě kamenný kříž, stojící tam dodnes.
A že se vám zdají oba příběhy podobné? Ano, je to pravda. Jsou to dvě verze podivného sběhu událostí, takové, jaké se dochovaly do dnešních dnů.


Tři králové

9. ledna 2009 v 15:50 | ada.cat |  Zvyky a obyčeje
Svátek Tří králů (6. ledna)
Svátek Tří králů je spojován se slavností Zjevení Páně a církev ho na Západě a Východě oslavuje 6. ledna. Tři králové představují mudrce Kašpara, Melichara a Baltazara, kteří se vypravili do Betléma uctít právě narozeného Ježíše a přinesli mu dary zlato, kadidlo a myrhu. Bible nám neříká, kolik bylo u lůžka Ježíše mudrců, ani jejich jména, ta jim byla přisouzena dle středověké legendy.
Kašpar přinesl Ježíši zlato, které symbolizovalo královskou důstojnost. Melichar kadidlo, které se používalo a používá při bohoslužbách, Baltazar přinesl myrhu - symbol Ježíšova lidství.
Podle různých výkladů představují tři králové tři období lidského života. První z králů je zobrazován jako mladík, druhý jako muž a třetí jako stařec.
V katolických zemích obcházel 6. ledna všechny domy kněz i s ministranty, učitelem a žáky. Kněz vykuřoval domy kadidlem, kropil světnice svěcenou vodou. Po koledě kněz napsal posvěcenou křídou na dveře nebo na okno velká písmena K + M + B (nebo C + M + B) a příslušný letopočet. Písmena jsou vykládána jako počáteční písmena jmen králů nebo počáteční písmena latinské věty Christus mansionem bendictat - ať Kristus požehná tomuto příbytku po celý rok.

Pranostiky

  • Na Tři krále mrzne stále.
  • Třpytí-li se hvězdy tu noc před Třemi králi, rodí se hojně bílí beránci.
  • Na Tři krále hodně hvězd, bude hodně kobzolí. (brambor)
  • Na Nový rok o slepičí krok.
  • Na Tři krále o krok dále.

Koleda

My tři králové jdeme k Vám, štěstí, zdraví vinšujeme vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Daleká je cesta naše do Betléma ze salaše.
Copak ty tam černý vzadu vystrkuješ na nás bradu.
Slunce je toho příčina,že je má tvář opálená.
Kdybys na slunce nechodil,nebyl by ses tak opálil.
Co je v Betlémě nového, že pospícháte do něho?
Narodil se tam spasitel, všeho světa vykupitel.
A já černý vystupuju a nový rok Vám vinšuju!
A my všichni vystupujem a Nový rok Vám vinšujem!
Fanfr, fanfr, fanfrnoch, nastává nám Nový rok.
Nový rok nám nastává, koledu nám nandává.
Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o krok dále.