Listopad 2008

,,Čtyři stupně odvahy,,

28. listopadu 2008 v 9:59 | ada.cat |  Manželství je radost

ODVAHA 1.stupně:
Ráno ve tři přijdeš domů ožralý. Tvoje žena stojí u dveří s koštětem a ty se jí zeptáš: "Zametáš, nebo ještě někam letíš?"


ODVAHA 2.stupně:
Ráno ve tři přijdeš domů ožralý. Manželka leží v posteli a nespí.
Vezmeš si židli a sedneš si k ní. Na její otázku: "Co to má znamenat?" odpovíš: "Chci sedět v první řadě, až ten cirkus začne."


ODVAHA 3. stupně:
Ráno ve tři přijdeš domů ožralý. Smrdíš dámským parfémem a na košili máš rtěnku. Plácneš manželku po zadku a řekneš: "Tak a teď jsi na řadě ty!"


ODVAHA 4. stupně:
Ve tři ráno dorazíš domů v náladě a v objetí dvou slečen a manželce ve dveřích řekneš: "stará, nebuď svině, řekni že jsi ségra"

Plakánek

26. listopadu 2008 v 17:14 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
//<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>
Údolí podkostecké, vroubené malebnými skalami, nazývá se Plakánek. Je to táhlá, malebná úžlabina, opředená mnohými bájemi. Tu v závětří na pestře kvetoucích lukách prováděly své reje lehkonohé víly okolo studánky Roubenky. Pramen vody, který z ní vyrážel, vynášel na povrch písek, pomáhající lidem od očních neduhů.
V hustých lesích, jež obklopovaly hrad na dvě míle daleko, ztratilo se kdysi dítě uhlířovi, který tu pálil uhlí. Když matka zpozorovala, že není v chatrči ani na paloučku, kde si obyčejně hrávalo, zalomila rukama a vypukla v srdcelomný pláč. Vzpomněla si, jak tu před časem v lesích zabloudila Anežka, dcera kostského purkrabího, jak tu celou noc probděla ve smrtelných úzkostech a jak jenom zázrakem byla zachráněna. Tajemný hlas na ni zavolal: "Viz keř!" Ohlédla se, spatřila na jednom z vrchů hořící keř, který ji pak uvedl na cestu k domovu. (Dnes sluje toto místo Vyzkeř.)
I pustil se uhlíř se ženou do hledání, prodírali se lesy, prohledávali skály a volali své dítě. Jímala je úzkost spolu s obavou, by ho snad nerozsápala dravá zvěř, o niž tu nebylo za těch časů nouze. Měla znamenité úkryty ve skalách, slujích i skalních světničkách, v nichž si lidé v dobách nebezpečí hledali útulek.
Konečně sestoupili rodiče na dno rokliny a pustili se stezkou podél potoka. Chvílemi se zastavovali, rozhlíželi se po paloučku i skupinách křovin, jež tu bujely. Naslouchali tiše, neozve-li se kdes hlásek dítěte.
Slunce se sklonilo k obzoru, ukrylo se za hřebeny hvozdů a do údolí počaly padati tmavé stíny. Utišilo se údolí, zmlkl les. Tu pojednou zaslechli rodiče, utrmácení a zoufalí z marného hledání, v dálce před sebou směrem k hradu Kosti tichý dětský pláč.
Ztajili dech, poslouchali. Pláč se jim ozval poznovu. Rozeznali směr, rozběhli se ke skupině vrb. Sedělo tam jejich dítě, od pláče všechno osípané, unavené chůzí, zmořené hladem. Rodiče si radostně oddychli, všechna tíže jim se srdcí spadla.
Přitiskli dítě k ňadrům, pospíšili s ním radostně domů, slibujíce si, že je budou odedneška střežiti jako oko v hlavě.
Údolí, v němž našli rodiče své ztracené, plačící dítě, nazváno bylo Plakánek.
Od té doby přisouzeno bylo Plakánku, aby z něho pláč již nevymizel.
Naříkala si tu dívka, kterou opustil zrádný milý. Plakávala tu nešťastná vdova a nakonec se vrhla s děckem v náručí do rybníka, ležícího uprostřed údolí. Utonula v něm i s děckem, jehož pláč, stoupající z hlubiny, slýchali tu lidé po léta.
A plakali tu a naříkali, až se celé údolí chvělo, nešťastní odsouzenci, kteří byli v Plakánku mučeni a popravováni na stinadlech.
Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků

Kozlov

26. listopadu 2008 v 17:10 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Pozůstatky hradu s plášťovou zdí s dochovanými příkopy, valy a fragmenty zdiva, jehož vznik se předpokládá během první poloviny 14. století. V roce 1462 se uvádí jako pustý, jiné písemné zmínky nejsou známy.
Najdete ho nad vesnicí Košov, cca 4 km od Lomnice směrem na Popelkou. Dnes už jsou patrné pouze pozůstatky někdejšího hradu. Vypráví se, že Kozlov, tak jako ještě další hrady v okolí, zbořil Jan Žižka. Urbář lomnického panství z roku 1667 píše o Kozlovu jako o prastarém zámku, položeném v lesích nad vsí Košovem u Lomnice.
Oficiální stránky města Lomnice nad Popelkou (www.lomnicenadpopelkou.cz),
popis
Kozlov je typ hradu s okružní plášťovou zdí, ke které přiléhala ostatní hradní zástavba. Zhruba oválná dispozice s příkopy a valy zachovanými téměř po celém obvodu se nachází na vyvýšenině jižně pod vrcholem kopce. Na hradě je úzká, do skály vytesaná podzemní chodba - pozůstatek těžby nerostů (oblast je známa výskytem achátů, jaspisů, křišťálů a ametystů).
T. Durdík: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000, 25.3. 2007

o Tatařínovi na Kozlově

26. listopadu 2008 v 17:05 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

O Tatařínovi na Kozlově

//<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>
Kdysi dávno, za vlády Václava I., se dostal do severních Čech tatarský zvěd, neboli jazyk. Po skončení tatarských nájezdů do Evropy tu zůstal a usídlil se v lesích blízko Lomnice nad Popelkou. Ve skalní jeskyni - rozbořeném hradu - si zbudoval menší obytnou místnost. Zbytky hradeb mu dodávaly pocit bezpečí proti všem, kdo by se na něj chtěl vypravit. Živil se především přepadáváním kupců, kteří jeli do Lomnice se zbožím na jarmark nebo se vraceli z jarmarku s tučným obnosem v měšci. Košovská kupecká cesta byla tou nejlepší obživou. Ozbrojen byl vždy pouze sekyrou a kopím, ale když někoho přepadl většinou přepadenému nezbyly ani kalhoty. Ve své jeskyni měl prý velké bohatství, které tam za těch několik let své působnosti nastřádal, nakradl, nahamonil, naskrblil a nahromadil.
Jednoho dne však přepadl a okradl kupce až z Prahy. Když ten se na rynku v Lomnici o tom rozkřikl, řekli si konečně místní sedláci, kupci i obecní radové, že s tím Tatařínem už musejí něco udělat. Rozhodli se pro malou lest. Řekli si, že nejlépe ho chytí, když pojedou ukrytí ve voze naloženém kupeckými potřebami. Nemýlili se až na jednu věc. Když ten vůz jel okolo místa, kde byli kupci nejčastěji přepadáváni, opravdu se na ně vyřítil Tatařín. Jenže byl zřejmě cvičený v mnoha bojích, kterými prošel, a proto sedláky ukryté ve voze přeci jenom přemohl a oloupil.
To už občané nevydrželi a rozhodli se pro další pokus o jeho polapení. Naplánovali to hned na večer po tom přepadení. Vydali se vyzbrojení lopatami, krumpáči, motykami a vidlemi. Došli až před polorozbořenou hradní bránu a před ní vykopali jámu. Tu zakryli chvojím. Po té začali před hradem dělat veliký rámus. Tatařín, nic netušící, se probral a nahonem se oblékl do zbroje vzal si do jedné ruky sekyru a do druhé kopí a vyšel ven. Ačkoli se říká, že Tataři vidí i ve tmě, jako kočky, rozespalý lupič přehlédl chvojí před branou a spadl do nachystané jámy. Občané se hned vrhli k díře a mlátili ho do hlavy.
Po vytažení ho uvrhli do obecní šatlavy, kde strávil několik týdnů než pro něj přijela královská stráž. Ti ho pod vedením lomnického starosty předvedli před krále Václava I. Ten pak Lomnici nad Popelkou, za tak úctyhodné chování, povýšil na město a do znaku jí přiznal: Tatarského mužíka, v jedné ruce se sekyrou v druhé s kopím, stojícího na chvojí.
Po Tatarově smrti v Pražském vězení bylo prý občas slýchávat od zříceniny nářek muže, který jakoby někam spadnul. Lidé se toho zvuku báli a proto pobořili zbytek hradu tak, aby tam nikdo nemohl nikam spadnout. Po této události, když se dlouho žádný zvuk neozval, lidé postupně zapomínali a přestávali si o Tatarovi poví


Mlázovice

26. listopadu 2008 v 16:20 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Tvrz byla založena v polovině 14. stol, první zmínka pochází z roku 1360, kdy Jiří z Mlázovic uvedl do funkce faráře místního kostela. Nejvýznamnějším majitelem byl Všeslav z Charvátec, zvaný Chod z Mlázovic, který roku 1403 zastával úřad místokomořího úřadu zemských desek. Po roce 1415 vlastnil tvrz vladyka Černín neznámého rodu, aktivně se účastnící husitské revoluce na straně táborské opozice. Podle W.W.Tomka se jednalo o Jana z Černína, z tvrze Černíně, ležící nedaleko Mlázovic. Tvrz byla na jaře roku 1424 oblehnuta Žižkovým vojskem, dobyta a rozbořena (při dobývání padl i majitel tvrze Černín). Tvrz poté nebyla nikdy obnovena.
Milan Caha (zdroj: kol.: Encyklopedie českých tvrzí, II. díl, Argo, Praha 2000)

Konecchlumí

26. listopadu 2008 v 16:15 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

Asi 200m východně od silnice Jičín - Hradec Králové se v obci Konecchlumí nachází v areálu hospodářského dvora středověká tvrz.
Tvrz, založenou asi kolem roku 1400, opevňoval vodní příkop, který napájel tok potoka Bukovky. Na tvrzi, v 18. století přestavěné na sýpku, jsou dodnes patrné fragmenty dvou středověkých omítek. Jihozápadní přístavek obsahuje hrotitý okosený portál. Na fotografiích z počátku 20. století je patrný vysoký, snad ještě středověký, valbový krov, snesený a nahrazený dnešním v roce 1910.

Výběr z literatury: Encyklopedie českých tvrzí II. (2000) Michal Merkl (2003), 22.12. 2003

Poklad na Železnické tvrzi

26. listopadu 2008 v 16:08 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Kopec nad Železnicí se jmenuje Železný, na něm prý stával v dávných dobách hrad. Hrad Železný, Bradlec, Kozlov a železnická tvrz bývaly prý spojeny tajnými chodbami pro případ obležení a vzájemné pomoci.
Když byla opravována před časem tvrz v Železnici (kde je dnes stavení číslo 63), vlezli zvědaví zedníci do tajné chodby, která prý vedla na Bradlec. Když za svitu fagule vkročili do chodby a sotva učinili několik kroků, objevila se před nimi náhle bílá ruka, vzala jim z ruky světlo a uhasila. Zedníci se namáhavě vraceli potmě, ale náhle u vchodu spatřili hořet světlo, které jim bílá ruka odňala. Viděli v tom výstražné znamení a od těch dob se nikdo neodvážil do chodby.
Až zase jednou bude na tvrzi sídlit opravdu "pán", najde v tajné chodbě veliké poklady a bude dobře všem železnickým občanům.
TAJNÁ CHODBA S POKLADEM

Les za chleba

26. listopadu 2008 v 16:04 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
LES ZA CHLEBA
Pán na Bradlci kdysi nabízel občanům Nové Vsi výkup z poddanství. Novoveští se však báli jeho úskočné povahy a toho, že po zaplacení jim jejich nároky stejně nebudou uznány. Později od bradleckého pána koupili alespoň pozemek mezi Žďárem a Novou Vsí, a to za pecen chleba!
Vyprávěl r. 1880 novoveský výminkář Vít Hraba

Příběh o jednom studentu

26. listopadu 2008 v 16:01 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Jednou navečer přišel do zájezdního hostince "Na Váze" nad Železnicí chudý student. Večer seděl se sousedy v šenkovně a vyprávělo se o různých příhodách. Tu si někdo vzpomněl na tajemného rytíře na Bradlci. Student se smál jejich vyprávění, nevěřil jim a vydal se ještě téhož večera za svitu měsíce na nedaleký Bradlec, aby se přesvědčil o malichernosti jejich řečí. Sousedé mu marně rozmlouvali jeho počínání a varovali ho před pomstou rytířova ducha. Zanedlouho po studentově odchodu vystoupily nad Bradlcem černé mraky, rozpoutala se prudká bouře a blesk za bleskem osvětloval zlověstně krajinu. Sousedé čekali nedočkavě na návrat odvážlivce, a když se ho nemohli dočkati, odebrali se po utišení bouře na Bradlec. Jaké však bylo jejich překvapení a zděšení, když nalezli pod hradem již jen jeho bezduché tělo.
Usoudili, že duch prokletého rytíře se pomstil nevěřícímu a vysmívajícímu se studentovi a shodil ho se zbořené věže do příkopu.

O zlé tchyni a Bílé paní

26. listopadu 2008 v 15:57 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Těžce nesla matka bradleckého rytíře, že přestala být svrchovanou paní, když se její syn oženil. Z duše nenáviděla svou snachu. Ale mladičká paní byla učiněná dobrota a trpělivě snášela všecka příkoří od zlé tchyně.
Jednou se stalo, že rytíř odjel na pomoc svému příteli. Tu stará paní vytušila, že nadešla vhodná příležitost, aby se snachy zbavila. Zavolala čarodějnici a velikými dary ji přiměla, že mladou paní začarovala. Červeným proutkem udělala před dveřmi její komnaty několik tajemně spletitých kruhů. Za chvíli vyšla mladá paní, stoupla na tajemné kruhy a v té chvíli se proměnila v krásnou Bílou paní, jež se otevřeným oknem vznesla vysoko k oblakům a pak zmizela v kumburské věži.
Když se rytíř vrátil, namluvila mu matka, že jeho manželka odešla do lesa sbírat léčivé byliny a tam byla od divé zvěře roztrhána. Jen bílý kapesníček, v krvi zbrocený, byl v lese nalezen.
Uplynul nějaký čas. Čarodějka cítila, že se blíží její poslední hodina. Zavolala k sobě mladého rytíře, všecko mu sdělila a poradila, jak má Bílou paní vysvobodit.
Zlá matka nedočkala ani návratu své snachy, utekla z hradu a nikdo již o ní neslyšel.

Bílá paní (přesná verze)

26. listopadu 2008 v 15:19 | ada.cat
Pověst vypráví, že na hradě Bradlci žil bohatý pán, který si nejvíce zakládal na statečném synovi, příštím dědici panství, jmění i slavného erbu svého rodu. Panic si oblíbil krásnou dceru kumburského rytíře, ale otec tomu nepřál. Ani mírné domluvy, ani hrozby nepřervaly přátelství a lásku obou mladých lidí. A tak bradlecký pán se uchýlil pro radu a pomoc k čarodějnici, bábě prastaré, která dovedla léky i slovy měnit osud a život lidí. Na přání pána bradleckého vyřkla hrozná slova a zaklela dceru kumburského rytíře v Bílou paní.
Zjevovala se lidem ve snách a za měsíčních nocí na obou hradech, v lesích i okolních vsích. Odvracela od lidí nebezpečí, pomáhala, kde bylo třeba, lidem domlouvala a obracela je na cesty správného života. Pány na hradech varovala před nepoctivými a zrádnými služebníky, pány přemlouvala, obmýšleli-li něco zlého a krutého pro své poddané. Navštěvovala chaloupky a ošetřovala nemocné, zvláště chudým dětem za noci nepozorovaně vkládala pod podušku bílý peníz. Leckdo ji spatřil, ale jakmile se pohnul nebo promluvil, Bílá paní rychle zmizela.
A syn bradleckého pána trápil se žalem a marnou touhou po ní. Bloudíval po lesích, bloudíval v myšlenkách, žádná jeho rána na honu nezasáhla cíle, k žádné práci nedovedl se upoutat. Zželelo se ubohého prince věrnému sluhovi a jal se mezi lidmi zvídat, jak pomoci pánovi. Když se dověděl, že v zapadlé rokli, kam skoro noha lidská ze strachu a hrůzné pověsti nevkročí, žije čarodějka, zavedl tam svého mladého pána. Ale bába, věrna slibu starému bradleckému pánovi, nic neprozradila, ani neporadila. Po nějakém čase, když bába cítila, že se chýlí poslední dnové jejího života, přece se rozmyslila a po náhodném poutníku, který kráčel kol její chaty, vzkázala pro panice.
Hluboko se musil schýlit, když vstupoval nízkými dveřmi chaty do temné světnice. Na ohništi občas vyšlehly fialově rudé jazyky dohasínajícího ohně, čpavý dým úzkým praménkem v kruzích jako šedý had stoupal do komína; v koutě na zpuchřelém loži ležela mezi vetchými cáry stařena kost a kůže, jen oči jí ještě mdlým plaménkem blýskaly. Panic s úžasem poslouchal přiznání stařenino, a sotvaže ze schnoucího hrdla vydrala se jí poslední slova rady, stařena skonala.
Panic poslal věrného sluhu do Radimě, aby ihned přivedl kněze k syřenovské studánce. Za soumraku oznámil otci, že jde na noční lov. Ale zatím spěchal ke studánce. Bylo před půlnocí, když tam dorazil kněz s věrným sluhou. "Jakmile zazní z kumburského orloje první úder, oznamující půlnoc, počni s vysvěcením této studánky," řekl panic. - A jen dořekl, již tu první zvuk půlnočního bití. Kněz vysvětil studánku a odešel se sluhou, jak panic poručil. Ten nabral vody do měděnice a vykročil ke kumburskému hradu. Ale cesta před ním byla samá nesnáz. Brzy se země propadala, zase s hrozným rachotem balvany se válely všady kolem něho, ze všech stran hvizdot a jekot, až sluch přecházel. Ale panic světí před sebou cestu a statečně kráčí vzhůru do stráně a kopce, až přijde na nádvoří kumburského hradu. Ve svitu měsíce, který se právě prolomil clonou černých mraků, vidí před sebou mohutný strom, obalený zvláštním bílým květem. Vodou pokropí kruh kolem něho, aby zlé moci nemohly stromu škodit, a ze stromu utrhne devět kvetoucích haluzí. Tři haluzky svázal v kvetoucí kytici, dotkl se jí vrat, ta se otevřela, vešel do síně a do třetí komnaty vpravo. Zde skutečně stála jeho milá, bílá jako z vosku, průhledná jako závoj, tichá a chladného pohledu, jako by paměti ani pohledu pro něho neměla. Druhou kyticí ze tří haluzí dotkne se panny a ta se mění v takovou, jaká bývala a s jakou chodíval a jakou miloval. "Děkuju ti, žes mne vysvobodil," byla její první slova a již mu padá do náručí a nechává se skoro nést z komnaty a z hradu.
Svítalo již, když oba došli do bradleckého hradu. Nehněval se otec na něho, vlídně přijal nastávající snachu, sám na Kumburk k sousedovi došel, přátelství sjednal a věčný mír uzavřel. Byla to slavná svatba, na kterou se sešlo mnoho pánů znamenitých rodů a reků. Nevěsta jako světice kráčela se svým milým k oltáři s kyticí z posledních tří ratolestí oné zázračné moci.
Lid se upřímně těšil ze štěstí mladých pánů a nová paní dál rozdávala své dobré srdce všady, kde bylo třeba. - A onen tajemný strom dlouho se držel, byť již jen co pahýl na nádvoří kumburského zámku. A když zmizel, pověst o něm a o Bílé paní dále a dále v lidu trvá.
(Jaroslava Velartová, 1990)

Tajná chodba s pokladem

26. listopadu 2008 v 15:05 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
TAJNÁ CHODBA S POKLADEM
Na Velkej pátek před vejchodem slunce (nikoli při čtení pašijí) najde prej se na Bralci v chodbách hodně peněz. Můj neboštik bratr slyšel to vod babičky a šel tam taky. Musel sebou však mít děvětkrát svěcenou hromničku a tu taky konečně sehnal vod kostelníka. I šel ráno brzo na kopec. Vles do sklepa, ale peníze nemoch nalíst. Když byl tak asi v polou, zhasla mu najednou svíčka. Viděl v tom zlý znamení, chtěl honem nazpátek, ale vejchod nemoch a nemoch nalízt. Byl uš s toho celej zoufalej. Hledal v kapce kudlu, aby se usmrtil, ale nic nenašel. Chtěl si hlavu vo zeď rozbit, ale ani to se mu nepovedlo. Hodně dlouho hledal a běhal, aš konečně našel díru, co tam vles a polomrtvej přiběch domů. Po několik dní by se byl nikdo ani krve nedoříz a taky vod toho chudák umřel. Dej mu Pámbu věčný vodpočinutí! Myslím, že se mu to proto nepovedlo, že ta svíčka nebyla tolikrát svěcená.
(Zapsal r. 1923 V. Kozák podle vzpomínek paní Knapové ze Železnice)


O modrém plameni na Bradleci

26. listopadu 2008 v 14:56 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech

Lidé, kteří chodívali pozdě v noci lesní cestou pod bradleckými zříceninami, viděli prý často tančiti na bradlecké skále modrý plamen, a proto si podruhé raději pospíšili, aby se ještě za světla dostali domů. Zvědavý Prášek ze lhoteckého mlýna si však umínil, že se jednou podívá na modrý plamen a že jej zašlápne, aby měli lidé pokoj. Jednoho dne se vracel v podvečer z Újezdců přes Bradlec domů. Došel pod hrad již za úplné tmy. Bylo ticho, jen větřík si pohrával s uschlým listím v korunách starých buků. Na rozlomené věži zahoukala sova. Prášek se zachvěl a zamrazilo ho v zádech, když se rozpomenul na to, že by se mohl objeviti modrý plamen. Neušel ani pár kroků, když se najednou slabě zablesklo a na skále se zatřepetal modrý plamének. Prášek se zprvu ulekl, ale hned se vzpamatoval, sáhl do kapsy pro drobečky, neboť slýchával od starých, že na místech, kde se ukáže modrý plamen, tam prý hoří peníze, jichž se může člověk jen tehdy zmocniti, přehodí-li plamen chlebovými drobty. Naštěstí našel v kapse trochu drobečků, a když se přiblížil na dosah ruky k onomu tajemnému místu, přehodil jimi modrý plamének a ten skutečně jako by jej prudký vítr sfoukl, rychle zmizel. Na tom samém místě ležela hromada zlatých peněz. Prášek poklekl rychle na zem a nahrnul si tolik zlaťáků, kolik jen mohl nacpati do kapes. Když odcházel, něco za ním zasténalo, bezpochyby zlý duch, který ten poklad hlídal. Prášek se nezalekl, ani se neohlédl a pospíchal domů. Když přiběhl na kraj lesa ke "Zlatníku", zaslechl za sebou podivný rachot a výhružný výkřik: "Draze mi to zaplatíš." Leč ani nyní se šťastný Prášek neohlédl, ačkoliv mu vlasy na hlavě stály jako hřebíky, a utíkal až do Lhoty. Vrazil do mlýna a trvalo dlouho, než mohl říci, co se mu přihodilo. Náhle však zůstal, jako když do něho uhodí. Po penězích nebylo ani památky. Cestou je všechny poztrácel. Prášek zemřel třetího dne od nadlidské námahy těla a od hrozného zděšení, které prožil. A od těch dob se už modrý plamen na Bradlci neukázal.

Choteč

25. listopadu 2008 v 18:00 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Vedle kostela sv. Mikuláše v obci Choteč se nachází podsklepená budova fary. Ta je pravděpodobně v soukromém vlastnictví a tudíž nepřístupná. Působí však velice zanedbaně. Ve sklepě popisovaného objektu se nachází druhotně osazené nadpraží portálu s erbem Mikuláše Kuleho z Chotče a s nápisem o stavbě tvrze z r. 1562. Roku 1750 byla zdejší tvrz přestavěna na zámek a potom v několika etapách adaptována na faru.
V současnosti je zřejmě jediným viditelným pozůstatkem po tvrzi, kterou po téměř celou dobu mezi léty 1357 - 1592 drželi místní vladykové, zmiňovaná část portálu.
Lit.: např. Ilustrovaná encyklopedie českých tvrzí I., (1997)
M. Merkl 2004

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

25. listopadu 2008 v 17:54 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
//<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>
Pan Kryštof Harant náležel mezi výkvět české šlechty. V mládí nabyl znamenitého vzdělání i uhlazených mravů, neboť byl pážetem arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Za vlády Rudolfa II. se vyznamenal v Uhrách v bojích s Turky. Těžce se ho dotkla smrt jeho manželky z rodu Černínů z Chudenic. Aby rozptýlil smutek, který se ho zmocnil, vypravil se se svým svakem Heřmanem Černínem na pout do Svaté země.
Přeobtížné bylo tehdy cestování, leč naši cestovatelé překonávali statečně všechny obtíže daleké cesty. Shlédli Benátky, vsedli na loď a plavili se k přístavu Jaffě, odkudž je vedla cesta do Jerusaléma. Převlečeni za chudé poutníky putovali s jediným sluhou dále do Egypta. Cestou se zastavili na hoře Sinai. Tam je varovali před pokračováním v cestě arabskou pouští. Leč oba odvážlivci nedali se nijak odstrašiti od provedení svých zámyslů. Doufali, že i tentokráte ujdou šťastně všem úkladům a nebezpečím. Když se octli uprostřed pouště, spatřili pojednou v dáli tlupu arabských jezdců, řítící se v kotoučích prachu proti nim. Pohlédli na sebe, porozuměli si. Jsou přepadeni a vydáni na milost a nemilost ozbrojeným lupičům.
Jako smečka hyen přihnali se Arabové k překvapeným poutníkům, strhli je s velbloudů do písku a pohrozivše jim smrtí, kdyby se snad chtěli postaviti na odpor, obrali je o všecko. Ožebračeni, téměř nazí zůstali naši poutníci uprostřed nehostinné pouště.
"Co je nám platno, že nás nechali na živu, když tu stejně zhyneme hladem, nemajíce potravy ni peněz?" počal bědovati Černín, kdežto pan Harant, probrav se z leknutí, vyjasnil líce a pousmál se nad jeho nářkem. Zavedl Černína stranou a vyhrabal z písku váček se zlatými dukáty.
"Alespoň, že nám tohle zůstalo," pravil, přepočítávaje dukáty. "Měl jsem štěstí, že jsem mohl pustiti váček nepozorovaně na zem a nohou jej zahrabati do písku. Zbylo nám málo, doufejmež však, že nám to stačí k dosažení některého přístavního města, odkudž se již dovoláme pomoci z domova."
I pokračovali tím rychleji a obezřeleji v cestě a po mnohých nových nesnázích dostali se konečně do vlasti.
Kryštof Harant dosáhl tu mnohých vyznamenání, a oženiv se s dědičkou poloviny hradu Pecky, žil v Praze v přízni císaře Rudolfa II. Leč v životě pana Haranta střídalo se nadále štěstí s neštěstím, jak tomu bylo i na jeho dobrodružné pouti. Znovu ovdověl, oženil se pak po třetí a získal i druhou polovinu hradu Pecky. Usadil se potom na Pecce a oddával se svým zálibám.
Mocně do jeho života zasáhl odboj českých stavů. Pan Harant, přestoupiv krátce předtím k víře podobojí, stal se jedním ze stavovských direktorů a po zvolení Bedřicha Falckého za českého krále byl ustanoven presidentem české komory. Když došlo k bojům mezi vojskem císařským a stavovským, byl povolán jako osvědčený válečník za velitele stavovského dělostřelectva. S ním se dostal před Vídeň a dal stříleti na císařský hrad. Již tehdy byl nad ním vyřčen rozsudek. Císař Ferdinand jemuž střílel Harant do oken, zuřil zlobou a sliboval mu za skutek ten oplatiti smrtí.
Žel, že se mu k tomu naskytla příležitost tak osudně brzy. Porážka na Bílé hoře znamenala i konec slávy a šťastných let bohatýrského pana Haranta. Dříve, nežli mohl uprchnouti před císařovou pomstou do ciziny, byl přepaden na Pecce oddílem vojska, který jej zajal a odvezl do Prahy.
Když ho odváželi z Pecky, tu právě ve chvíli, kdy vstupovali na most, zdvihl se vítr, serval pani Harantovi klobouk s hlavy a odnesl.
Jeho paní, jata zlým tušením, zavolala za ním smutným hlasem: "Och, kéž by to nebylo znamením, že brzy i svou hlavu ztratíš!"
Harant, chtěje potěšiti zarmoucenou ženu, pokusil se obrátiti tu příhodu v žert:
"Kdybych byl Římanem, vrátil bych se ihned zpátky a neudělal bych dnes ani jediný krok z domu."
Zlý osud měl býti naplněn. Pan Harant byl uvězněn, odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků a popraven s ostatními českými pány na Staroměstském náměstí. Smrt ho čekala tam kde se jí nadál nejméně. Než, pohlédl jí statečně v tvář a odevzdán do vůle osudu vstoupil pevným krokem na popravní lešení.
"Tolik nebezpečenství jsem v cizině přestál," promluvil na rozloučenou, "a nyní ve vlasti mé smrt násilná se mi činí! A to od těch, kterým předkové moji i já tak dlouho jsme sloužili!"
Katův meč zasvištěl vzduchem, slavný cestovatel vypustil svou bohatýrskou, ušlechtilou duši.
Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
http://www.hrady.cz/data/244/12911.jpg

Osudná vidina

25. listopadu 2008 v 17:45 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech


//<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>
Zrovna tak, jak byl pan Harant ve světě ctěn a vážen, byl doma milován od svých dětí. Byly právem hrdy na svého otce, neboť se vyznal nejen v umění válečném, nýbrž i téměř ve všech oborech krásna. Napsal a vydal tiskem dvoudílný cestopis, vyzdobený vlastními ilustracemi, uměl skládati verše, kresliti a hráti na různé nástroje. Přicházeli k němu hudebníci a rozveselovali hudbou prostorné hradní síně, do nichž se po nešťastné bitvě bělohorské počínaly louditi temné obavy a úzkost z neznámé budoucnosti.
Nejvíce na svém otci lpěla nejmladší dceruška Harantova. Jak jen mohla, vklouzla za otcem do pracovny a vrhla se mu na šíji s nějakou malou prosbou. Pan Harant neodolal nikdy jejím nevinným přáním a kreslil jí trpělivě rytíře a koně, lidi, Turky, velbloudy i jiná cizokrajní zvířata, jež poznal na své cestě.
Tím bolestnější byla pro ni chvíle, když jí císařští dragouni jali tatíčka a odvezli ho s sebou do Jičína a odtud dále do Prahy, kde ho uvrhli do Bílé věže. A když pak byl s ostatními českými pány, kteří se zúčastnili povstání, sťat na Staroměstském náměstí, tu její srdce ochořelo žalem.
Čas, který jest lékařem duší, roznesl smutek, v nějž se zahalila Pecka po smrti svého pána. Paní Anna Salomena, vdova po panu Harantovi, provdala se za pana Černína, jenž býval průvodcem jejího muže na cestách. Jesuité starali se horlivě o to, aby osiřelé děti zapomněly na víru podobojí a na svého otce, který se stal obětí císařovy pomsty. Marné však bylo jejich úsilí. Jeho památka byla příliš živá a představa jeho osobnosti příliš mocná, aby bylo možno na něho zapomenouti.
Osiřelá dcerka stávala v zamyšlení u okna a nepřestávala vzpomínati všech radostných chvilek, jež prožila s milým otcem. Ba, často ji přepadly i myšlenky, že by bylo lépe, kdyby zemřela. Shledala by se tak s otcem a radovala by se s ním na věčnosti, kam nedosahuje vládcova pomsta a zloba.
Jednou v noci, když se hrad ponořil v ticho a jen měsíc otevřeným oknem nahlížel v jizbu, měla krásný, živý sen.
Zdálo se jí, že na ni kdosi volá. Probudila se, promnula si oči, rozhlédla se po komnatě. Nespatřivši nikoho, pohodila hlavou, až se jí světlé kučery rozvlnily, a zase zavřela oči. Uplynula chvíle, zavolání se ozvalo poznovu. Jasněji a blíže. Vstala, usedla na pelest, rozhlíží se tmou. V místech, kde bylo okno otevřeno, zahlédla světlou, bledou postavu. Ulekla se, avšak vzápětí div radostí nezavýskla. Neboť záhadný návštěvník - byl její otec!
Usmál se na ni, rozpřáhl proti ní svou náruč. Vyskočila radostně z lůžka, vrhla se mu v ústrety. Tu se však přízrak rozplynul - a tělo dívčiny zřítilo se z okna do vražedné, smrtonosné hloubky.
Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Kamenice-zámek

24. listopadu 2008 v 12:39 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

KAMENICKÝ ZÁMEK Nejstarší zpráva o vsi Kamenici pochází z roku 1318, kdy zde žil Jan z Kamenice. V 15. století ji drželi Kameničtí z Vitiněvsi, poté Haugvicové z Biskupic. Za nich roku 1488 se poprvé připomíná tvrz. Jan Otík z Labouně prodal roku 1525 tvrz, dvůr a ves Kamenici Janu Bílskému z Kaříšova. Jeho potomci ji postoupili roku 1559 Janu mladšímu z Újezdce a Kunic, po něm ji držel od roku 1581 syn Bedřich z Újezdce a Kunic. V průběhu pobělohorských konfiskací získal Kamenici Albrecht z Valdštejna a připojil ji ke kumburskému panství. Tvrz se uvádí naposledy roku 1636, kdy toto panství získal Rudolf z Tiefenbachu. Za něho byl roku 1639 na místě tvrze postaven podle návrhu Niccola Sebregondiho renesanční zámek, který sloužil majitelům panství jako letní sídlo. Koncem 18. století byl zámek upraven do dnešní barokní podoby.
To, jak zámek vypadal téměř před sto lety, vidíme na pohlednici odeslané v roce 1904 (Pozdrav z Konecchlumí). Podobu kamenického zámku zhruba o třicet let později zachycuje pohlednice vpravo. Ta je zajímavá i svým sdělením. Byla odeslána 31. prosince jako přání k novému roku a adresátem byl komorník pana presidenta - zámek Lány. Obě pohlednice jsou zapůjčeny ze sbírky Karla Čermáka. Ke starým pohlednicím Konecchlumí se ještě v budoucnu vrátíme, protože místní byli ve vydavatelské činnosti velmi pilní.

Jak vzniklo skalní obydlí U Slepé Barky

21. listopadu 2008 v 13:33 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Kde se tu však skála se světničkou vzala?
Místní lidé vypráví, že v lese u skály stávala pastouška. Malá chaloupka pro panského pastýře. Tam zůstával pastýř, jen sám se svým synem, neboť žena mu brzy zemřela. Když synek dospěl, začal pomýšlet na ženění. Tátovi to nešlo pod fousy a synka od ženění odrazoval. Ten ale na dobře míněné rady nedal a jednoho dne si do chaloupky jako dlaň přivedl mladou ženu. Brzy se však otcovy obavy naplnily. Už pro něho v chaloupce nebylo místa. Žena ho stále častěji z chalupy vyháněla, aby prý nepřekážel. Starý neměl, kam by hlavu složil. Tu ho ale napadlo - skála! Od myšlenky ke skutku nebylo daleko. Den za dnem sekal do skály. Když byl otvor natolik velký, že se do něj vešel, začal starý ve skále spát, aby v chalupě nepřekážel. Ale tatík sekal a dlabal stále dál, až vysekal celou světničku, pak ještě síň a vchod z druhé strany. Právě rok mu to trvalo, než dílo bylo hotové. V ten den vzal své věci a věci po nebožce ženě a nastěhoval si je do skály, aby nemusel do chalupy více vkročit. Ani si však po namáhavé práci neodpočinul a svého díla neužil. Krátce nato zemřel. Zůstala po něm jen ta skála. Ukaž obydlí na mapě.

U slepé Barky

21. listopadu 2008 v 13:26 | ada.cat |  Pohádky a pověsti z východu Čech
Nedaleko Kosti se nachází bývalé skalní obydlí zvané "U slepé Barky". Na přelomu 19. a 20. století tu žily dvě vdovy. Po smrti svých manželů trpěly chudobou a své příbytky si vytvořily právě ve skále v podhradí. Chudoba v tomto kraji nebyla nic výjimečného, a proto se k bydlení využívalo čehokoliv, co příroda poskytovala. Skála se světničkou je za hradem Kostí nedaleko Černého rybníka dodnes a stařenky tu bydlely až do 1. světové

Kost

21. listopadu 2008 v 12:59 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

Kost

Kost leží v krajině Českého ráje asi 4 km severozápadně od Sobotky. Stojí na mohutném pískovcovém ostrohu. Byl vybudován v polovině 14. století ve stejné době jako Karlštejn. Nejvýraznější částí hradu je Bílá věž vysoká pět pater lichoběžníkového tvaru. Z jednoho místa pod hradem lze vidět současně všechny čtyři rohy věže. Byla určena k obraně. V předposledním patře bývala místnost s krbem a velkými gotickými okny, která byla útočištěm pro pána hradu v dobách válečného ohrožení. Ještě výše měl svou místnost hlásný, odtud míval skvělý výhled na všechny přístupové cesty.


Kost má pověst nedobytné pevnosti. Neúspěšně ji prý dobýval i sám Jan Žižka z Trocnova. Hrad velmi utrpěl za třicetileté války a plánovalo se dokonce i jeho zboření. Naštěstí se tak nestalo. Dnes hrad patří rodu Kinských a je tu vystavena expozice historických zbraní z vojenského muzea.