Říjen 2008

Miluji náš les

30. října 2008 v 15:03 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
Foto:Jiří (Práša) Václavík
Tam odkud pocházím jsem pověstná svými toulkami lesem,mám své místo kam chodím vypovídat svoje trápení,starosti,bolesti i úspěchy.Je to starý strom na okraji lesa,dub který tiše naslouchá když o jeho kmen opřena mu vyprávím...Pak když zmlknu,on šumí svými listy své moudro a tajemství.Sedím,dívám se na malebnou vísku na kopečku a cítím sílu stoletého dubu.Odcházím jiná...posílená a přitom smířená...
Jsou v našem lese zvláštnosti,snad to dělá ta úchvatná kotlina,balvany a celé skály vzácného slepence,snad dutá místa která cítíš když jdeš v pohorkách,snad různé dutiny,rozsedliny,snad stáří či příbehy věkem zapomenuté...
Na svých toulkách se dostávám do dalšího lesa který má v sobě něco zlověstného...Citliví lidé to cítí stejně jako já...a pes...chová se tam jinak...
Kdysi dávno tudy vedla prastará formanská cesta,dole podle říčky těsně pod lesem či snad lesem dle starých dokladů byli tam hluboké hvozdy.Nahoře v lese sídlila banda velmi obávaných krvelačných loupežníků kterým nic nebylo svaté.Koho chytili zabili ukrutným způsobem podřízli mu hrdlo.Les má dle toho i název Hrdla.Byli tak krvežízniví že na ně král poslal vojsko a to konečně ukončilo jejich řádění a ulevilo kraji.Právě na vršku snad konaly své hrůzné činy a toto místo si navěky uchovalo hrůzné vzpomínky.
Každý kout,každá cesta má tu své jméno či svůj příběh svou dušičku nebo stážce ba i strašidlo se tu a tam objeví.V pověstech se vypráví o Hejkalovi,Ohnivém muži,vodníku,bludičkách.Chce to jen tiše jít,naslouchat a pozorně se dívat...
Tak tedy až pojedete naším krajem přiďte pobejt

K výročí sňatku

29. října 2008 v 18:15 | ada.cat |  Manželství je radost


Žena vítá manžela:
"Milane, dneska je výročí naší svatby, půjdeme na hezkou večeři do restaurace."
- "Nemám oblek."
"Půjčila jsem ti od souseda."
- "Nemám peníze."
"Nevadí, našetřila jsem."
Tak teda jdou. Hned jak vejdou do restaurace, vítá je vrchní:
"Aaaa, nazdar Milane!"
- "Ticho, jsem tu s manželkou!"
"Milane, tequilu jako vždycky?"
- "Krucinál, ticho, jsem tady s manželkou, chápeš?!?!?!"
Na pódiu probíhá striptýz, striptérka si už odhodila všechno a volá:
"Tak pánové, kdo z vás je nejlepší?"
....a celá restaurace na to:
"Miláááááááán!!!!!!!!!!"
Manželka se zvedne a odchází, manžel za ní, ona naskočí do taxíka, on za ní a ona začne nadávat:
"Myslela jsem si, že jsi normální chlap a ty jsi takové prase!"
Taxikář se ohlídne a říká:
"Teda, Milane, takhle protivnou štětku máš prvně!"

Dárek od kamarádky Ezilifredy

Mlázovice

21. října 2008 v 17:44 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje


OD PRAVĚKU PO TŘICETILETOU VÁLKU


Doba, kdy na území mlázovické a bělohradské podkrkonošské kotliny přišli první lidé, sahá nejspíš velmi hluboko do minulosti. Dokládají to i rozličné archeologické nálezy. Ve sbírkách Městského muzea a galerie v Hořicích jsou uloženy četné artefakty, získané na území Mlázovic. Například soubory keramiky a bronzových předmětů z doby bronzové (dokládají osídlení lidem popelnicových polí) vyzvednuté ze sídlišť a hrobů lužické kultury. Dále předměty pocházející z počátku doby železné. Slovany a dobu hradištní zastupují nálezy ojedinělých železných předmětů.
Historicky je významný příchod Slovanů někdy v 9. a 10. století. Ti zde, po vyhnání Keltů, zakládali své první osady. Z této doby pravděpodobně pochází i název naší obce. Teorie praví, že byl asi odvozen od osobního jména stařešiny slovanského rodu, nazývaného Mlad, který svoje potomky označoval přídomkem Mlazovici.

Nejstarší dochované písemné zmínky o Mlázovicích se objevují již v polovině 12. století. Mlázovice během plynoucích staletí poměrně často měnily svého "majitele". Vystřídalo se zde mnoho zemanských a panských rodů. Mnohdy i poměrně významných. Prvním známým držitelem mlázovické tvrze byl, okolo roku 1360, zeman Jiřík z Mlázovic. Na přelomu 14. a 15. století se stal vlastníkem tvrze zeman Všeslav Chod. Těsně před vypuknutím husitské revoluce přešla tvrz na nového majitele, Jana Černína. Protože to byl stoupenec Východočeské panské jednoty, daly se očekávat problémy. Ty také přišly roku 1424 spolu s husitskými vojsky Jana Žižky z Trocnova. Vojska tvrz i celé Mlázovice obléhala, vypálila, vyplenila a zase táhla dál.

Potom už následuje velmi pestrý seznam vlastníků zdejších držav. Počátek 16. století - holovouský rod Karlíků z Nežetic. Za nich byly Mlázovice těsně před r. 1540 povýšeny s velkou slávou na městečko. K tomuto statutu se vázalo i právo pořádat výroční trhy a používat městský znak. Z této doby také pochází základy náměstí, které se vyznačuje pravidelným obdélníkovým půdorysem.

Rok 1594, opět nový majitel, tentokrát mocný rod Smiřických. Mlázovice jsou zahrnuty do jeho hořického panství. Po bitvě na Bílé hoře a po porážce stavovského protihabsburského povstání, je pánům Smiřickým zabaven jejich veškerý majetek, jelikož poslední člen rodu pánů Smiřických ze Smiřic, Albrecht Jan Smiřický, byl vůdcem tohoto povstání. Mlázovicím se však tímto naskytla ta čest, že roku 1621 přešly do rukou samotného velkého Albrechta z Valdštejna. Ten je ale roku 1634 v Chebu zavražděn a Mlázovice, jak jinak, opět mění pána. Tentokrát přišla řada na italský hraběcí rod Strozziů. V průběhu třicetileté války a v posledních desetiletích 17. století se Mlázovice vylidnily a zpustly. V roce 1651 měly dokonce jen 117 obyvatel.


Poloha:

Mlázovice se nachází na západním okraji pozvičinské kotliny, hřebenech chlumů - Mlázovického a Hořického v nadmořské výšce 306 m .


Historie:
Nejstarší doklady o existenci se datují k roku 1352 a vztahují se ke svěcení farního kostela ve Svatojánském Újezdě. Vystřídalo se zde mnoho zemanských a panských rodů - nejvýznamnější byl poslední člen rodu pánů Smiřických ze Smiřic Albrecht Jan Smiřický - vůdce stavovského povstání v roce 1618.
Po Bílé hoře se Mlázovic zmocnil Albrecht z Valdštejna a po konfiskaci v roce 1634 se dostaly osady do područí cizí šlechty a církevních institucí. Hospodářský a duchovní útlak lidu narůstal a vyvrcholil roku 1775 v rebélii na hořickém panství. Jedním z jejích vůdců byl mlázovský rychtář Matěj Vávra. Významnou kapitolou místních dějin je doba husitská. Mlázovská tvrz a osada stoupence panské jednoty Černína byly sice za trestného tažení Janem Žižkou v 1434 vypleněny.
V okolí Mlázovic bylo dříve 12 železitých minerálních pramenů a ložiska rašeliny. Malé lázně byly zrušeny po 2. Světové válce - lázeňské domy dnes používány na sociální účely.
Památky:
Náměstí - pravidelný obdélníkový půdorys z roku 1540, kdy získaly Mlázovice statut městečka s právem výročních trhů a městským znakem. V roce 1901 byl uprostřed náměstí vztyčen Mariánský sloup z hořické sochařské školy.
V roce 1928 byl vztyčen obelisk věnovaný památce obětí 1. svět. války. Uprostřed náměstí je kašna, na kterou byla v nedávné době nově instalována socha ženy (autor - p. Korec, rodák z Turnova, v současné době bydlí v Mlázovicích).
Kostel Nejsvětější Trojice - státem uznaná památka - postaven 1725 na místě dřevěného kostela, který tu už stával v r. 1360. Největší zvon na kostele byl ulit roku 1593. Hodiny pocházejí ze zrušeného novopackého kláštera Pavlánů








Bělá u Pecky

21. října 2008 v 17:20 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

Bělá u Pecky

Foto:Jiří (Práša) Václavík
Obec Bělá u Pecky leží na soutoku tří potoků, kterými jsou Radkyňský potok, Zlatnice a Javorka. Stejně jako u Horního Javoří i záznam o Bělé u Pecky pochází z první poloviny 16. století. V této době patřila k peckovskému panství. Osud obcí Bělé a Pecky se vyvíjel společně.
Cestou z Pecky do Bělé u Pecky podél potoka Javorky stojí ve svahu kamenný kříž z roku 1802 s ležící postavou na kříži ve spodní části podstavce a madonou ve výklenku v horní části podstavce. Od plastiky je pěkný pohled zpět na hrad Pecka.
Na mapce označeno šipkou je sousoší Korunování Panny Marie. Plastiku vytvořil v roce 1842 Josef Kuhn. Na přední části podstavce je v rámečku reliéf Mikuláše z Myry, ten drží v jedné ruce berlu a ve druhé tři "zlaté" hroudy. Nad reliéfem sv. Mikuláše je draperie s mušlí. Jedná se o pozdně klasicistní dílo.

Foto:Jiří Morávek

Zlaté doly ve Stupné

21. října 2008 v 16:28 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Jak ale vypadal zdejší labyrint, který zde starí havíri vyhloubili? Pod cestou smerem k vidochovskému lomu dnes najdeme šachtici, kde na konci 70. let bylo otevreno zdejší podzemí, aby došlo k pruzkumu tohoto "díla". Dnes je tato"šachtice" pevne uzavrena a i kdyby se clovek dostal dále, tak by zjistil, že po nekolika metrech ústící štola koncí závalem. Vzpomínám si ješte, když jsem práve toto místo navštívil se svým dedou v sedmdesátých letech, že chodba nás privádela do vetšího elipsovitého prostoru. Po stenách "díla" se rozlévalo"skalní mléko" (lublinit) a místy byly vyhloubeny výklenky, snad na kahany havíru. Z tohoto prostoru vyrážely pak malé "štolicky", z nichž nekteré již tehdy koncily závaly. Jak mi pozdeji sdelil jeden starousedlík z Borovnice, dal je prý snad nekdy po válce zavalit jistý statkár, jelikož sem kluci podnikali své tajné výpravy a jeden z nich se zde ztratil. Tak se rozhodl bocní chodby napechovat trhavinou a tím je uzavrít... Presnou délku dulních chodeb dnes již nikdo neví, uvádí se, že délka zmapované síte je cca 125 metru s maximální hloubkou 11 metru. A nakonec... je to vubec podstatné... Dnes nás zde privítá až jakýsi "mraveništní" ráz terénu, který tu po cinnosti starých havíru zustal. To by jenom dokazovalo na stárí tohoto "díla". Práve takovýto ráz vtiskl krajine zpusob težby, jenž se provádela, jak se uvádí již na pocátku 14. století. Tehdy šikmo klesající šachty byly zakládány blízko sebe na žíle, aby tak došlo k jejímu nejrychlejšímu vydobytí. Procházím se po povrchu tohoto "díla" a snažím se zachytit zpev ptáku, nechce se mi verit, že zdejší kletba ješte trvá... Místní les, jako by dával zvláštní klid, snad je to tím, že pod jeho koreny stále "zrají kovy" a nebo že si "dílo" tehdy vzalo svou obet? Žena onoho muže, který se z podzemí nenavrátil, vysypala tehdy do potoka kaši, jež mu nesla. A pronesla tato slova: "Kolik zrní je v té kaši, tolik roku tady nesmí zazpívat ptácek!" No posudte sami, až sem zavítáte, zda-li kletba ješte trvá... Místní "dílo" spocívá dnes v opomenutí, zdejší vody odmerují jeho cas a snad nekdy i vynesou z hlubiny pro náhodného chodce jeden z kovu, aby se on v nemém úžasu zastavil... Jako snad v šedesátých letech jedna zdejší hospodynka, která, když kuchala kachnu, tak z jejího žaludku vynala valounek ryzího zlata... Zrejme jí byl urcen a její príbeh dodnes nese tento kraj ...





Dodnes patrné stopy po těžbě zlata,toto koryto je propadlá štola

Kaplička pradávných horníků

21. října 2008 v 16:12 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

Stredoveké zlaté doly Marie Matky Boží

Prastará legenda

V novopackém klášterním chrámu stojí na hlavním oltári mariánská soška, ke které putovávalo v dávných dobách mnoho verících. Podle povesti byla nalezena roku 1109 havíri ve zlatých stupenských dolech poblíž místa, kde spatríme studánku, jejíž vode se pricítá zázracná moc. Povesti o nálezu a dolování zlata a stríbra se predávaly z generace na generaci po staletí. Na míste nálezu byla pozdeji postavena kaplicka.

Brtev

14. října 2008 v 18:14 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
To jméno voní nazlátlým medem lesních včel a tmavou bukovou kůrou. Původní obyvatelé ve zdejších hustých lesích hodně včelařili a právě od klátů, vydlabaných nebo dutých stromů zvaných "brtník", vznikl název Brťoví, později změněný na Brtví a Brtev. Není divu, že se zde lidem z kmene Charvátů velice zalíbilo. Vesnička, pohodlně usazená, opřela záda o les a otevřela se naplno slunci a modré obloze. "Rozložena na jižním svahu Kamenné Hůry, chráněna od ostrých severáků, obrácená proti straně polední, má příjemnou a všemu rostlinstvu ke vzrůstu způsobilou polohu…," libuje pamětní kniha obce Brtve, kterou začal psát v r. 1924 rolník na odpočinku František Bartoníček (nar. 1864). Pověst spojuje založení Brtve s českým knížetem Soběslavem I., který při honu ve zdejších lesích zabloudil. Útočiště našel v chaloupce na mýtině. Pohostinnému včelaři za nocleh, chléb s medem a čistou pramenitou vodu daroval tolik lesa, že se tam vešla celá vesnice. První historická zmínka o ní je z r. 1354, o vsi Byšice už z r. 1267. Prvním známým majitelem obce byl na počátku 16. st. Jan Litoborský, hejtman hradeckéh kraje. Brtev, v jejímž katastru je kostelík na Myšičkách a kam patřilo i 5 rybníků včetně Pardousku, sdílela od r. 1714 osudy bělohradského panství. Hospodařili tu tehdy 4 sedláci a 13 chalupníků. Názvy pozemků připomínají dodnes tehdejší majitele: Kaplanky, Na zádušním, Farské, což byly nejlepší pozemky u Brtve. Vesnice, v níž není obchod, hospoda, ani škola, žije poklidným rytmem odpočinku. Jen potůček utíká rychle z kopce, plný radosti a síly, a podle něho voní lípy, vysázené po 1. světové válce. Poklad, ukrytý pod jednou z nich,m dávno našel svého majitele. Zmizely také peníze, který jakýsi lakomec uschoval u brtevské studánky a které musel po smrti hlídat. Z lesní studně, u níž stával stoletý buk s obrázkem sv. Salvátora, je zaveden do domků samospádový vodovod. Nechte se zlákat na příjemnou procházku! Okouzlí vás kaplička, postavená r. 1831 mistry Janem a Josefem Suchardovými a zasvěcená sv. Janu Nepomuskému. Opravena byla v r. 1998 nákladem 25.000 Kč. Postůjte u kříže na okraji obce, u pomníku padlým, potěšte se pohledem na malebný Betlém. Bylo to 16 robených dřevěných domků, postavených v horní Brtvi po r. 1835. V r. 1956 byla v Hůře zřízena Státní přírodní rezervace na ploše přes 11 ha. Důvodem byla snaha zachovat starý bukový porost v členitém terénu a množství slepencových balvanů. Jsou zde terénní stupně, oddělené oblými sníženinami až 10 m hlubokými a 30 m širokými, jdou napříč směru hřbetu.. Rezervace je nedaleko od Kulatého vrchu, čedičové sopky, kde byl lom na silniční kámen. Přes Hůru přecházejí dvě modře značené cesty, první Horská (formanská) do Pecky a druhá na Arnoštov. Na okraji katastru V končinách stojí obrovský smrk, který tři lidé neobejmou, v okolí je hodně zvěře, borůvek a hub. Po sloučení MNV a JZD s městem Lázně Bělohrad r. 1960 dochází k pstupnému úbytku obyvatel, mladí odcházejí za pohodlným životem do měst. V současné době má Brtev stálých obyvatel 133 (bylo i 400). Ve vesnici žil houslař František Kolář, hrdina Raisovy povídky Nermuť, malíř Karel Dlabola, na chalupě tu pobýval olomoucký historik dr. Machytka. Velkou výpovědní i estetickou hodnotu má 2. Brtevská kronika, vedená v letech 1975-2002 V. Bartoníčkem, i její objemné přílohy - Kronika popisných čísel, Jak šel život v naší vesnici, Požárnická kronika (s údaji od roku 1887), Soubor humoru a další. Kronika je osvěžena krásnými obrázky i satirickými verši, v nichž autor trefně a nápaditě komentoval společenské nešvary a lidskou hloupost. I sama vesnička je zdálky i zblízka hezoučká jako obrázek. Ať se dál usmívá do slunce a slunnou pohodu přeji i všem Brtevákům! Bělohradské listy, roč. III, č. 3/2003

Hřídelec

14. října 2008 v 18:09 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje



Hřídelec Tmavozelené lesy, světlezelené rozevláté louky, v nichž doširoka rozkročený podsaditý kostelíček jako hříbeček, obklopený hejnem střech - to je Hřídelec. Malebná vesnička skrytá pod sopkou Horkou. Balvan aragonitu z ní se dostal až do Národního muzea do Prahy. Kdy se v Hřídelci naposledy soptilo, nepamatuje ani "Pamětní kniha obce Hřídelce", jejíž poslední záznamy vede pečlivě pan Milan Stoupa.
Žijí tu hodní, pilní a pracovití lidé. Většinou starší - mladí se rozutekli za prací a lepší občanskou vybaveností. Ale i mladýchSopka maminek je tu dost a po návsi pobíhají děti. Zaměstnání je možné v kravíně, jinak se za prací, za nákupy, k lékaři i do školy vyjíždí. Obyvatelé se rozhodně nenudí. Na zahradě i na poli je stále co dělat. A vesnička, přitulená ke stráni pod Horkou, se osamělá necítí. Bělohrad na dohled, spojení se světem dobré. Čtrnáct projíždějících autobusů za den, to jsou slušné možnosti. Veřejná telefonní stanice, téměř každý dům má telefon. V obci je činný Sbor dobrovolných hasičů, pořádají plesy, vinobraní, sportovní akce. K dispozici je každý měsíc mandl. Hřídelečtí oceňují práci Městského úřadu v Bělohradě, mají rádi pana starostu. Váží si toho, že nezapomíná na okolní obce. Pomohl s generální opravou kostela sv. Jiří, bylo instalováno jeho osvětlení. U kostela, slavnostně vysvěceného 28.8.1998, byl opraven plot, nyní čeká na opravu chodník. Prostorný kulturní dům na návsi, do kterého se vejde hospoda, společenské místnosti, připravené prodejní místo i jedna bytovka, dostal novou fasádu, střechu, jsou natřené žlaby, okna. Na své místo při hlavní silnici byl po odborné opravě postaven velký kamenný kříž, byly vyasfaltovány komunikace.
KostelPan Kracík mluví s láskou o "svém" kostelíčku, který se svou paní pečlivě opatrují. Uklízet, větrat, zdobit, vysoušet mokré dlaždice - uchovat krásu tohoto kulturního skvostu, navštěvovaného hojně i lázeňskými a zahraničními hosty - není jednoduché. Patří jim za to dík. A mají být na co hrdi. Čisťounký interiér, zateplený novými koberci i nově instalovaným topením, bohatě vyzdobený malbami i kyticemi čerstvých květů, dýchá útulností. Bohoslužby, pravidelně poslední týden v měsíci, jsou poměrně hodně navštěvované. Snad jen hřbitovu, údržbě hrobů svých blízkých, by měli místní věnovat více péče.
Nevzrušení poklidný ráz života ve vsi dokumentuje jedna všeříkající věta z kroniky, vztahující se k roku 2000: "Po celý rok v naší obci bylo příjemně".
Hřídelec - osvěžení v hasičské nádrži Stačí. Víc není třeba. Místní chalupáři, většina je jich z Prahy, dobře vědí, proč si své chaloupky vybrali právě tady.
A tak přijďte, přijeďte, přiběhněte! Jen tu housku ke svačině si musíte přinést z Bělohradu. Obchod tu není. Nikdo se ho dosud neujal. A Hřídelečtí ho velmi, velmi potřebují! Bělohradské listy, Ročník I., číslo 4/2001

Dolní Javoří

14. října 2008 v 18:07 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje



Když se ranní slunce vyhoupne nad javořskou stráň, pozlatí malebnou vesničku, ukrytou v kotlině, lemované lesy. Bujný porost javorů v údolí vystřídaly vysoké topoly, název Javořice se změnil na Javoří. To Dolní se oddělilo na žádost občanů v roce 1870. Údolím stéká Arnoštovský potůček, říčka Zlatnice přejímá od javořského mostu líbezné jméno Javorka. V mikroklimatu kotliny se výborně dařilo švestkám, ovoce se z devíti sušáren v bečkách vozilo na trh do Vrchlabí. Využily se kameny v Hůře, podle pověsti přinesené čertem. Slepenec čediče s křemenem je těžko opracovatelný, vyráběly se z něho mlýnské kameny.
socha Jana NepomutskéhoSv. Jan Nepomucký, jehož sochu s reliéfem P. Marie na soklu dal obnovit a vysvětit RNDr. Jan Šebelík, shlíží ze stráně už od roku 1851. Je chráněn sloupovou vidlicovou zvoničkou a vzrostlými lípami. Lípy Svobody sem občané zasadili hned čtyři: první na počest legií, druhou na paměť padlým vojínům, třetí vdovám po padlých a čtvrtou lípu agrární. Javoří mělo na vrcholu rozkvětu i 130 obyvatel, hospodu, dva krejčí, ševce i malou textilní továrničku. Do 50. let 20. století tu prosperovaly dva mlýny. Záplavy tu bývaly daleko ničivější nežli ty 20. srpna 2001. Shora se valily klády a balvany. Větrné smrště se hnaly od Bělohradu, bouře otřásaly staveními v základech. O tom vypráví kronika, kterou začal psát v roce 1920 Ignác Kraus, řídící učitel v.v. a kterou dnes vede pan Machek.
29 čp. a 14 stálých obyvatel, to je současnost. Většina chalupářů vyrostla z místních kořenů, jde o potomky zdejších rodů. Snad proto tvoří svépomocnou komunitu a vzájemně si pomáhají. Ochotný je i německý chalupář. Sečení trávy tu není problém, vesnice je upravená, s krásnou skalkou a závějemi pelargonií, voní čistotou. Vyčistit vodní nádrž, zarůstající řasami, přijedou na požádání hasiči z Horní Nové Vsi. Městský úřad poskytuje Dolnímu Javoří dobré zázemí, pomůže, kde je potřeba. Udržuje sjízdnost silnice, na místní komunikaci byl položen asfaltový koberec, instalovány dvě lampy veřejného osvětlení, zhotoveny žlabovky kolem cesty, opravena lávky i poničené koryto řeky. Hladina dusičnanů se snížila téměř k normálu. V čistší vodě se objevuje mihule říční. Až bude upraven zanesený potok, vrátí se snad i pstruzi. Vítr opět přivane libou vůni pstruhů, pečených na másle, jak je dostávali mleči od zdejší mlynářky.
Vesnička, která historicky patřila svou farností k Pecce a školou k Bělohradu, využívá bohaté kulturní nabídky města. Některé zdejší ženy navštěvují pravidelné koncerty a vědí toho o kultuře Bělohradska více než obyvatelé centra.
Koncem května 2002 rozčeřilo poklidný život Dolního Javoří i Mistrovství republiky v orientačním běhu a Podkrkonošský maraton. Pořadatelé zaslouží pochvalu za čistotu a šetrný přístup ke zdejší přírodě. A je to dobře, vždyť jednání o stanovení ochranného pásma v rozsahu navrhované lokality je v plném proudu. Zatím jde o dva památné objekty, mlýn a čp. 13. Důvody návrhu plošné památkové ochrany vesnice?
"Dolní Javoří představuje jeden z nejpočetnějších a nejcennějších souborů roubené lidové architektury v regionu Podkrkonoší. Mimořádně cenné je ale celkové prostředí vesnice, s rozvolněnou zástavbou bez novodobých zásahů, zasazenou v krásném krajinném rámci. Dolní Javoří patří mezi nejhodnotnější vesnické lokality na Jičínsku a splňuje i nejpřísnější kritéria pro vyhlášení památkové zóny."
Uvidět v dnešní přetechnizované době ve volné přírodě rolníka s koněm, je velmi vzácné. Idylický starosvětský obrázek: kůň pana Josefa Pecha, kterého cestou jistě potkáte, si vykračuje důležité a rozvážně. Není kam spěchat. Esteticky krásná krajina formuje i lidské charaktery. Přejeme Dolnímu Javoří, ať si dobře opatruje pěkné sousedské vztahy. Ať zapadající slunce opouští vesničku ve stejném smíru, v jakém ji našlo ráno …!
Bělohradské listy, ročník II., číslo 5/2002

Uhlíře

14. října 2008 v 18:05 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
UhlířeUhlíře mají začerněné jen jméno, od milířů, které se tu před staletími pálily asi na deseti místech. Vzdušným kaňonem protahuje vítr s vůní lesního ozónu. Zbytky bývalého vývozního artiklu, dřevěné uhlí, se ještě někdy najdou při orbě.
O bývalé slávě vesnice, kde žilo v roce 1890 258 obyvatel, si může dnešních 15 trvale bydlících nechat zdát. Ne už tolik o těžké dřině, s jakou lidé bez jakékoliv mechanizace obdělávali kopce až nahoru, jen s kravičkami. Louky na stráních byly plné vonného koření, vesnice oplývala mlékem, široko daleko nejkvalitnějším. Ve zdejší škole, definitivně uzavřené roku 1964, se za dětství paní Vlasty Marksové scházelo 45 dětí. Vyrůstaly na zdravém vzduchu mimořádně nadané a otužilé. Mnoho jich chodilo pěšky do reálky do Nové Paky a později studovalo na vysoké škole.
Obchod by se v Uhlířích neuživil. Díky ochotě pana Kynycha z Pecky, který hned druhý den přiveze objednané zboží, a díky péči mladých, kteří zásobují své rodiče, Uhlířští nouzí netrpí. Lidé tu vždycky táhli za jeden provaz, když bylo třeba, přiložili ruku ke společnému dílu. Důkazem toho je obecní vodovod. Jen k domku paní Marksové proudí výtečná lesní samospádová voda. Kulturní místnost tu není, ale sousedé se rádi navštěvovali a pokud mohli, slavili společně svátky a narozeniny. Spojení obstarává ochotný pan Dubec, který roznáší noviny.Místní chalupáři, většinou z Prahy, žijí ve svém světě cílevědomé práce a soustředěného odpočinku.
V Uhlířích je všude do kopce. I buclaté valdovské krávy šplhají za pastvou po stráních jako kamzíci. Horský ráz obce dokazuje i to, že za předělem Horní Nové Vsi je o kabát více. Když je nejhůř, zasáhne pohotově pan Faltejsek a traktorem sníh vyhrne.
Až i vás zavede cesta do Uhlířů, zastavte se uprostřed vesnice u krásné zvoničky. Napijte se ze studánky s čistou zdravotní vodou. Nahoře u lesa postůjte chvíli před něžnou barokní sochou Královny máje, chráněnou dvěma vysokými lipami. V duchu se s úctou skloňte před uměním a zbožností našich předků, kteří ji se roku 1730 postavili na poděkování za záchranu z plamenů dávného požáru.
Pak se otočte - a zůstanete v úžasu stát. Na panoramatickém obraze protějších strání, mezi stromy a keři, pestrobarevné domky, uprostřed mezi dvěma zalesněnými úbočími vsazen rubín peckovského hradu. Svět ticha a slunce, rušený jen turisty, putujícími po žluté značce mezi Bělohradem Novou Pakou. Svět, podbarvený na jaře hučením vod, na podzim úrodou hub a aut, kterých tu u lesa tiše čeká i dvacet a víc.
Uhlíře Vesnice, sužovaná zejména na přelomu 19. a 20. století povodněmi i suchem, požáry a dokonce i zemětřesením, odpočívá dnes v poklidu, vyhřívá se na výsluní pod lesy.
Přejeme i vám, naši milí starší spoluobčané v Uhlířích, klidný a pokojný odpočinek, slunný podzim života. A výzva vám mladším - vesničce s tak kouzelným okolím by slušelo více pořádku a méně plevele a neposečených míst. Ať plně platí to, co přiznává spis "Z pamětí obce Uhlíře": "My, co jsme z vesnice odešli, se tam rádi vracíme, neb nikde není tak krásně jako u nás doma."
Bělohradské list, roč.II., číslo 3/2002


Lázně Bělohrad

14. října 2008 v 18:03 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Dnešní Bělohrad vznikl z dlouhé osady Nová Ves při říčce Javorce. První zprávy o ní pocházejí z roku 1354, kdy uprostřed vsi stávala dřevěná tvrz zvaná Koštofrank, dřevěný kostelík a při něm později i škola. Panství tehdy patřilo Bořkům z Nové Vsi. Roku 1543 koupil Novou Ves Jindřich Škopek z Bílých Otradovic, jehož syn Jan vystavěl novou tvrz z kamene. Pro její bílé zdi byla poddanýmni nazývána Bílým hradem, z čehož vznikl název Bělohrad. Významným majitelem některých částí Bělohradu byl na počátku 17. století i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Roku 1626 získal bělohradské panství Albrecht z Valdštejna, roku 1643 ho potom koupil vojenský dobrodruh Vílém Lamboy z Desseneuru v Nizozemsku. Za vlády tohoto tvrdého pronásledovatale nekatolíků uprchlo mnoho lidí do exilu a celá oblast byla osídlována německými kolonisty. Tak byla hist.Třetí stranacelá Třetí strana Bělohradu obydlena přistěhovalými Němci a začalo se jí říkat Německá strana stejně jako kopci v Horní Nové Vsi se říkalo Německý kopec. V roce 1669 přechází Bělohrad do majetku rodiny Valdštejnů. Bertold Vilém z Valdštejna nechal roku 1689 vystavět kostel Všech svatých a na přelomu 17. a 18. století dal podle návrhu Giovanni Santiniho přestavět původní tvrz v barokní zámek. Dne 2. května 1722 povýšil císař Karel VI. Bělohrad na městečko, které získalo i svůj znak

Bělohrad… bylo-nebylo: 2.5.1722 vstávali poddaní i vrchnost bývalé Nové Vsi, nebo chcete-li Neydorfu, aniž by tušili, že vlastně ve vesnici, v níž se narodili, již nežijí. Od tohoto data byli obyvateli městyse Bělohradu, ať už se jim to líbilo či nikoli. Na žádost hraběte Bertholda Viléma z Valdštejna povýšil císař Karel VI. onoho 2. května 1722 Novou Ves na městys s názvem Bělohrad. Do vínku mu dal tři trhy výroční a jeden denní. To přinášelo peníze do městské pokladny, nutné pro řízení městské správy. Prvním představitelem města byl 4.8.1722 jmenován purkmistr Matyáš Krzek a osm členů rady. Písařem se stal Jan Cerman. Konečně se majitel panství pan Berthold Vilém , hrabě z Valdstejna, dočkal. Vždyť jeho první žádost o povýšení v r. 1688 dvorní kancelář zamítla. Převeliká byla starost Jičína, Hořic, Paky a Dvora Králové, aby trhovci nejezdili do Bělohradu, nýbrž k nim. S povýšením totiž přicházela privilegia. Jak ale vypadal nový městys, rozkládající se v údolí mezi Hůrou a Chlumy. Na plochém dně meandrovala říčka Javorka a často zaplavovala údolí. O bělohradské kotlině bychom mohli říci, že to byl kraj rybníků, neboť jich tu v té době bylo přes dvacet.

V městečku zářil nový kostel s krásnými zvony, o kterých později psal K.V.Rais. Kostel dal postavit r. hist.kostal1689 Bertold Vilém, stejně jako zámek, aby to odpovídalo jeho době a postavení. Byl přece hejtmanem Hradeckého kraje! Jinak bylo městečko malé. V pramenech se uvádí, že v r. 1713 stálo v Nové vsi 22 domů a i s Dolní, Prostřední a Horní Novou Vsí zde bylo 505 obyvatel. Náves, nebo chcete-li náměstí, se pravděpodobně rozkládalo v místech dnešního malého náměstí přes křižovatku zasahovalo do části dnešního náměstí K.V.Raise. Městečko se tedy rozkládalo od zámku ke kostelu, odtud k Vágnerově chalupě, a šikmo pak k mostu na Miletín a k zámku. Teprve hrabě Bertold Vilém z Valdštejna dal postavit 18 domů v prostoru dnešního náměstí, kde původně stály pouze tři domy. Z té doby asi také pocházejí chalupy na malém náměstí "U Bezuchů" a "U Žďárských". Morový sloup z roku 1657 stál za domem u řeky, v levém rohu malého náměstí. Ve vsi byla škola a díky Bertholdu Vilému od r. 1722 také sirotčinec pro dvanáct chlapců. V městečku bylo dvanáct katolických rodin. Naprostá závislost na vrchnosti, doba robotní povinnosti, rozhled od plotu k plotu. Pobělohorská doba byla dobou rekatolizace a germanizace i pro Bělohrad.

Po smrti Bertolda Viléma z Valdštejna 31.10.1724 dědí panství jeho neteř, která má za manžela Jana Arnošta Schaffgotsche. Ten dal dokončit zámek a majetek tak přechází na tento rod. Jeho manželka krutě týrala poddaný lid robotou a marnotratně utrácela peníze; ona a její dědici panství značně zadlužili. Pak se dědic Jan Bertold oženil v r.1784 s Antonií Studničkovou, jež změnila poměry a majetek oddlužila. V době tereziánské vzrostl počet obyvatel, byla vystavěna Třetí strana a osídlena německými osadníky. Kolem roku 1780 měl již Bělohrad 77 domů. Jan Bertold zemřel r. 1806 a jeho manželka Antonie, roz. Studničková, přenechává panství své dceři, provdané baronce ze Stillffriedů. Od nich roku 1843 kupuje panství švagr Mario Alfons z Aichelburgu. V r. 1848 se konečně lid dočkal zrušení tíživého břemene robotní povinnosti. Sedlákům a ostatním poddaným se uvolnily ruce k práci na svém, panstvo začalo ve větší míře podnikat, aby nahradilo ušlé zisky. Stejně tomu bylo i na Bělohadsku. V krátkém čase se změnily i léty zažité vztahy. Příkladem může být i to, že hraběcí synové bývali častými návštěvníky bálů a zábav prostých občanů. Kolem roku 1845 měl Bělohrad 110 čísel. R. 1850 dal hrabě Aichelburg postavit cukrovar. Jeho syn jej pak za 100 000 zlatých prodal. Celé panství kupuje holešovický továrník, izraelita Max, rytíř Dormitzer. Člověk ušlechtilý, lidumil. Za něho vyhořely pod kostelem dřevěné domky a on se nechal přinést k požáru a postiženým pomohl jak penězi, tak stavebním dřívím, aby lidé mohli obnovit své domy. Jeho úřednictvo bylo pouze české. Snad právě Maxe Dormitzera lze nazvat zakladatelem lázeňství v Bělohradě, neboť to byl on, kdo dal postavit na levém břehu Javorky v roce 1880 očistné lázně s teplou vodou.hist. náměstí

Ale vraťme se ještě k roku 1866: do Čech vtrhli Prusové. Městečkem prošla několikrát vojska obou armád, byla zde ubytována a sháněla potraviny. Prusové prý dobře platili stříbrnými tolary, ale asi ne všem - něco nakradli bez náhrady. Když začala bitva u Jičína, až v Bělohradě bylo slyšet obrovskou kanonádu, zvláště pak při bitvě u Hradce Králové. Někteří mladí mužové se ukrývali v Hůře, ze strachu před vojenskými odvody, jiní zvědavci spěchali co nejblíže k bojišti, podívat se na tu spoušť. Bitvu samu nejspíš nikdo neviděl, neboť se taková zpráva nedochovala. Někteří sedláci museli vojsku poskytnout přípřež, takže se vrátili až za mnoho dní. Hospody byly dočista vypity a vyjedeny. Po válce nastal krutý hlad a řádila cholera, která si vybrala řadu obětí. Jak vojska přišla, tak i odešla. Bělohrad žil dál: roku 1871 sem dorazila i železnice. V té době bylo nádraží v polích mimo město. Dalším, na svou dobu velkým počinem, bylo založení občanské záložny v r. 1873. Ta úřadovala v domě Jindřicha Pižla a velmi ovlivnila rozvoj města. R. 1875 došlo ke stavbě nové školy. Velký rozkvět zažívalo ochotnické divadlo, občanská beseda a Sokol. Cukrovar byl přestavěn r. 1877 na textilní Goldschmidtovu továrnu. Také sem na trakaři dorazila pošta, jejíž úřadovna stála od r. 1822 na náměstí vedle dnešní pošty. V roce 1885 koupila od dědiců Maxe Darmitzera panství hraběnka z Assenburgu. V té době zažívalo město velký stavební rozmach. Byly postaveny budovy lázní, hotel Vlach a Zátiší, později pak Lázeňský hotel na náměstí, lékárna, Březohrádek a několik dalších domů. Těsně po roce 1900 začíná vznikat Lázeňská ulice a staví se i domy na náměstí.hist.náměstí

Roku 1904 se staví Fričovo muzeum a rozšiřují se lázně. V této době velkého rozmachu je třeba připomenout osobnosti, které se zasloužily o slávu města: Dr. Antonín Frič, Karel Václav Rais, František Lopatář, Dr. Bedřich Pacák-ministr, krajan, Jindřich Pižl, Karel Moor. Nové století ale přináší jednu z největších dějinných katastrof - 1. světovou válku. Řada mužů rukuje na evropská bojiště. Z Bělohradu jich narukovalo 306. Válečné půjčky, veřejné vývařovny, brakování dobytka - školní děti sbírají listí na čaj pro vojsko. Byl hlad. Z války se nevrátilo 56 mužů. V den ukončení války se občané odebrali poděkovat ke Kotykovu mlýnu, neboť právě mlynář Kotyk měl lví podíl na tom, že Bělohraďáci během válečných let neumírali hlady. V poválečné době se stává Bělohrad skutečným lázeňským centrem. Jezdí sem celá řada významných hostí. Proslulou se stává Bažantnice se svými koncerty. Staví se Husova ulice, ulice Na lepším, zaplňuje prostor u nádraží, buduje se mateřská školka.Fričovo muzeum - historické
Vše ale přetrhává druhý světový válečný konflikt. Do zahraničního odboje odcházejí Jiří Sehnal, Eduard Rulf, bratři Liškové. Do Bělohradu vstupuje Rudá armáda 10. května 1945. Je třeba připomenout rodinu Vojtíškových, umučenou nacisty. Poválečný vývoj se snaží navázat na předválečném budování. Události po roce 1948 jsou nedávnou minulostí. Znárodnění a výstavba socialismu dávají Bělohradu dobré i méně dobré. Za zmínku zcela jistě stojí sloučení obcí Horní Nová ves, Bělohrad, Prostřední Nová Ves a Dolní Nová Ves v r. 1961 do jednoho městského celku, rozsáhlé budování hlavně rodinné zástavby a vznik nových ulic. Pro odhalení a zachování historie města je třeba připomenout spisovatelku Leontinu Mašínovou a Marii Hrnčířovou.
To je dvěstěosmdesátiletá cesty Nové Vsi - Neydorfu přes Bělohrad po město Lázně Bělohrad. Výčet je to neúplný, možná trochu povrchní. Pokud má však čtenář zájem, doporučuji mu navštívit Památník K.V.Raise nebo se vrhnout na vlastní studium.
Bělohradské listy, roč. II/2002, Mimořádné vydání - léto 200




Pověst o léčivosti bělohradské slatiny se šířila, přibývalo pacientů i zkušeností. Lázeňská léčba se brzy zavedla a hned od počátku, díky prvnímu lázeňskému lékaři, dr. Mindlovi, byla vedena lékařsky. Na podzim roku 1886 bylo využíváno již šest koupelen. V každé z nich byla vana pro očistnou koupel, vodovod se studenou a teplou vodou, pohovka, stolek, židle a zvonek pro zavolání lázeňského. Roku 1887 byly vydány 1873 koupele pro 204 pacienty. Dne 18. dubna 1888 se konalo komisionelní šetření nařízené okresním úřadem. Analýza slatiny dopadla příznivě, zařízení lázní bylo shledáno dobrým, proto bělohradské
lázně byly úředně uznány za léčivé a byla povolena inzerce v novinách s označením sirné slatinné lázně. Uzdravení pacienti šířili dobrou pověst bělohradské slatiny, takže stará budova přestala vyhovovat. V roce 1889 byly vydány 3 428 koupele 402 pacientům. V tomto roce povolilo okresní hejtmanství v Jičíně stavbu nové budovy při miletínsko-jičínské silnici. Roku 1891 byl vystavěn nový, velký lázeňský dům ve švýcarském slohu o jednom poschodí a na paměť hraběnky Anny z Asseburgu byl nazván Anenské slatinné lázně.hist.lázně
Budova byla zděná, v prostřední patrové části byla v přízemí čekárna, pokladna a kotelna s přípravnou koupelí. V patře byly pokoje pro lázeňské hosty. Od prostřední části vedla na obě strany křídla, v každém bylo umístěno šest kabin. Koupelny byly větší, pohodlnější, v celém domě bylo instalováno ústřední topení. Původní uspořádání pavilonu vodoléčebných procedur zůstalo zachováno až dodnes.
C.k. místodržitelství výměrem č.62713 ze dne 20.6.1892 uznalo a schválilo Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohradě jako "ústav veřejný léčebný". V roce 1901 byl v lázeňském parku v Bažantnici na den sv. Anny navrtán Annamariánský pramen.

Horní Javoří

14. října 2008 v 17:46 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje

Horní Javoří

Obec Horní Javoří leží na severozápadním úbočí Krkonošské vyhlídky. Přesná doba vzniku osady není známá. Bližší informace o vsi pocházejí z roku 1532 v souvislosti s nákupem majetku Janem Litoborským z Chlumu. Později patřila ves Horní Javoří k bělohradskému panství. Do vsi vede cesta od Arnoštova, dál pokračuje přes menší náves do obce Bělá u Pecky.
Ve vsi a jejím okolí jsou k vidění plastiky ze začátku 19. století a kamenný kříž z roku 1802. V přední části podstavce je výklenek, který dnes již není osazen plastikou.
Na návsi obce Horní Javoří stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1807, která byla nejméně dvakrát renovována ještě v 19. století.

Pecka

14. října 2008 v 17:35 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
V členité a kopcovité krajině západního Podkrkonoší mezi Novou Pakou a Dvorem Králové leží městečko Pecka. Nad ním se na strmém návrší tyčí stejnojmenný hrad a pozdější zámek, dnes už z větší části zřícený. Pouze jedno křídlo, západní palác, nadále odolává nepřízni osudu a poryvům horských větrů.
Hrad Pecka byl vystavěn počátkem 14. stol. pány ze Železnice. Jako jeho první držitel je r. 1322 uváděn jistý Budivoj či Buzek z Pecky. V téže době vzniká v podhradí nevelká osada, která se pozvolna rozrůstá, až je r. 1382 povýšena na město. Vzhled raně gotického hradu byl přes svoji členitost poměrně jednoduchý a strohý. Dvě obranné věže s malým obytným palácem byly propojeny pevnou hradební zdí, která uzavírala celé nádvoří.
Přístup ke hradu byl znesnadněn hradebním příkopem, překlenutým u vjezdu dřevěným padacím mostem.
Za husitských válek byl hrad dobýván sirotky a jeho majitel Jarek ze Železnice byl přinucen k uzavření smíru. Počátkem 16. stol. za Mikuláše a Viléma Hořických z Hořic byl hrad rozšířen a provedeny četné pozdně gotické úpravy.
K dalším mnohem podstatnějším změnám, kdy je hrad postupně přebudován na reprezentativní zámecké sídlo, dochází v průběhu druhé poloviny 16. století za Škopků z Bílých Otradovic. Výsledkem dlouhodobé stavební aktivity je půvabný renesanční zámek, sestávající se ze čtyř prostorných dvoupatrových křídel a uzavírajících obdélníkové nádvoří. Stavbu dokončil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621), věhlasný cestovatel, spisovatel a hudebník.
Po Harantově smrti získává Pecku Albrecht z Valdštejna, ten však zámek daruje r. 1626 mnišskému řádu kartuziánů. Kartuziáni provedli jen nevýrazné úpravy převážně praktického charakteru a své úsilí zaměřili spíše na zvelebení městečka a okolních obcí. Po jejich odchodu v roce 1782 zůstává zámek v majetku náboženského pozemkového fondu. Roku 1824 ho kupuje hrabě Trautmansdorf. Brzy na to v r. 1830 zámek vyhořel a zhoubný požár udělal tečku za jeho dávnou slávou. Zpustlá stavba chátrala čím dál tím více a postupem času se změnila v ruinu.
Historická fotografie hradu
Teprve v r. 1921, kdy se zřícenina stává majetkem obce Pecka, jsou zahájeny první záchranné práce a podniknuty nejdůležitější opravy. Druhá fáze oprav pak proběhla v šedesátých letech. Západní palác byl zastřešen a provedla se stavební rekonstrukce dvou horních pater. V devadesátých letech byly upraveny další prostory v přízemí a v hradním sklepení. V upravených prostorech byla nově zřízena interiérová expozice, která se návštěvníkům snaží přiblížit osobnost Kryštofa Haranta a historii hradu a městečka.
Obec Pecka si dodnes uchovala ráz malebného a poklidného podkrkonošského městečka. Dokladem bohaté historie obce je řada dochovaných kulturních památek. Nejvýznamnější z nich je kostel sv. Bartoloměje, barokně přestavěný v pol. 18. stol., s nástropními malbami Václava Kramolína a reliéfními výjevy křížové cesty od J. Lederera. Na náměstí stojí morový sloup od F. Petrše z r. 1720 a raně barokní kašna. Několik hodnotných barokních soch je umístěno v okolí hradu i v městečku. Památku Kryštofa Haranta připomíná pomník před školní budovou z roku 1921, u kostela je pomníček na památku zdejšího rodáka P. Josefa Štemberky, lidického faráře umučeného nacisty. Vedle několika měšťanských domů z první pol. 19. stol se dochovala řada roubených chalup, reprezentujících lidové stavitelství regionu.

Jičín

14. října 2008 v 16:52 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Město, mající přibližně 16 000 obyvatel - najdete ve východních Čechách v Jičínské pahorkatině. Pokud někdo řekne Jičín, každému se vybaví dvě celosvětově známá jména. První je Rumcajs, toho znají především děti a to druhé jméno zní vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ten navštívil poprvé Jičín přibližně začátkem března 1621 při cestě na Pecku - kde měl zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Dne 22. března dostal vévoda Albrecht od císaře do zástavy kumburské panství s Jičínem a k tomu ještě část statků rodu Smiřických.
Důležité datum je určitě 5. červen 1622, kdy dostává vévoda Albrecht frýdlanské panství a rozhodne se vybudovat "svůj stát" s hlavním městem Jičínem. Jičín si oblíbil do té míry, že začal proměňovat jeho podobu. A nejen města, ale především jeho okolí. Známé je především čtyřřadé stromořadí (Libosad) s původně 1140 lipami, které bylo do krajiny vkomponováno jako spojnice města s nedalekým letohrádkem Lodžie na ose hradů Kumburku a Veliše. Svého času se stal vévoda Valdštejn z jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě, který jako první začal udržovat stálou armádu.
Albrecht z Valdštejna se narodil 14. 9. 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a za svého života se stal jednou z nejvíce rozporuplných osobností českých dějin. Svou vojenskou dráhu začíná roku 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty zúčastnil tažení do Uher...o dva roky později už slouží jako plukovník českých stavů. Roku 1614 vstoupí Albrecht z Valdštejna do služeb Ferdinanda Štýrského, kterému pak zůstává věrný...což mu nakonec po bitvě na Bílé hoře (1620) vynáší neuvěřitelné bohatství. O pět let později se stává vrchním velitelem císařské armády a je povýšen na vévodu frýdlantského. Později pak ještě vévodou zaháňským, meklenburským, hlohovským. Ač to málokdo ví, že chtěl dokonce vybudovat císařské loďstvo, což se mu nakonec nepodařilo, ale stal se admirálem Oceánského a Baltského moře. Nenaplněným vrcholem jeho života pak je odmítnutá nabídka na český královský trůn.
O vévodovi Albrechtu z Valdštejna by se dalo napsat mnoho textu. Koho jeho celý podrobný životopis zajímá, určitě si ho vyhledá. Já o něm ještě napíši, že byl zavražděn i s jeho důstojníky 25. února 1634 v Chebu jako prohlášený Ferdinandem II. za zrádce. Pro některé lidi zůstal zrádcem, pro další pak je nedotknutelným...jeho ostatky jsou uloženy v Mnichově Hradišti ve valdštejnské hrobce. My se však podívejme do Jičína dne 20. května roku 2006, kdy se tu konaly Valdštejnské dny, které pořádal svazek obcí Valdštejnova zahrada a město Jičín.

Byšičky

14. října 2008 v 16:44 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Byšičky
Pokud projdete lázeňským parkem v Lázních Bělohradu, dostanete se po dva a půl kilometrech do kouzelně pohádkového údolí. Uvidíte rybník a v dálce na kopci kostel sv. Petra a Pavla s románskou apsidou ze 13. století. Je to jediná stavba, která tu zůstala jako památka po za třicetileté války zničené osadě Byšičky. Kostel byl původně románský a svou dnešní podobu dostal při přestavbě v roce 1718. K tomuto hřbitovem obklopenému kostelíku se váže děj balady K. J. Erbena Svatební košile. Zajímavostí určitě je, že se v kostele konají svatební obřady.
Pověst o Byšičkách říká, že se pro špatný život obyvatelů propadla do země. Na hřbitově jsou pohřbeni mimo jiných i hudební skladatel K. Moor a spisovatelka L. Mašínová. Po cestě vedoucí ke kostelu si můžete prohlédnou všechny obrazy Křížové cesty a na kopci je krásný výhled na blízké okolí. A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce.
A on vždy napřed - skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.

Nová Paka

14. října 2008 v 16:26 | ada.cat |  Zajímavosti a památky mého kraje
Nová Paka
Město se nachází v Krkonošském podhůří. Nejstarší zmínka o existenci města je z roku 1357. V té době tu na místě dnešního náměstí vzniklo poddanské podhorské městečko, které bylo často sužováno velkými požáry. Až do poloviny 19. století bylo součástí kumburského panství a od této doby bylo město pověstné svým bohatým společenským a kulturním životem.
Nejcennější památkou je tu paulánský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (1709-32), který byl postaven na místě, kde stával kaple (1414), která tu stála díky legendě o nalezení zázračné sošky Panny Marie v nedalekých dolech v Stupné. Leží sice kousek mimo město, ale svého času tu bylo poutní místo - které ročně navštívilo až 20 000 poutníků. Roku 1785 byl klášter zrušen a od roku 1872 je používán jako nemocnice. Ke klášternímu chrámu vede kryté schodiště postavené zde v roce 1737. Mimo město naleznete také dřevěný řeckokatolický kostel z 18. století, který sem přestěhoval z podkarpatské Rusi (z obce Obava u Užhorodu) místní sběratel, továrník Oto Kretschmer v roce 1930.
Nejznámějším objektem města je však bezesporu novorenesanční Suchardův dům poblíž náměstí. Je ozdoben figurálními sgrafity podle kartonů Mikoláše Alše a dnes v něm sídlí muzeum. Před domem je vystaven araukarit dlouhý 8,30 metru.. Na náměstí se pak nachází Muzeum Klenotnice drahých kamenů z bohatých nalezišť v okolí (acháty, jaspisy, ametysty, ale i zkřemenělé kmeny stromů, kapradin a přesliček.. Významnou památkou na náměstí je také farní kostel sv. Mikuláše přestavěný roku 1783-87 barokně a upraven roku 1872 do dnešní novogotické podoby. Ve městě samotném najdete řadu soch, např. mariánský sloup (1716), kašna se sochou sv. Floriána, socha mistra Jana Husa (1898).
Známá je také nedaleká Štikovská rokle, kde se koná ročně několik motokrosových a autokrosových závodů na místní dráze.





Proč ženy pláčou

10. října 2008 v 14:37 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
.................
Malý chlapec se zeptal maminky :
"Proč pláčeš?" " Protože jsem žena", odpověděla mu.
" Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho maminka ho jen objala a řekla : " A nikdy ani neporozumíš".
Později se zeptal chlapec Svého otce : " Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
" Všechny ženy pláčou bez důvodu, " bylo všechno co mohl otec odpovědět.Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se: " Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce?" Bůh odpověděl: " Když jsem stvořil ženu, musela být vyjímečná. Stvořil jsem její HRUĎ, dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí. Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, které častokrát zažije od Svých dětí. Dal jsem jí tvrdost, která jí pomůže stále pokračovat i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o Svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžování si.Dal jsem jí CIT, milovat Svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když jí její dítě hluboce zraní. Dal jsem jí sílu přijmout Svého manžela i s jeho chybami a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce. Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje Svoji ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad. A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její, aby ji použila, kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.NA TU SLZU MÁ OPRAVDU PRÁVO, NIKDO NEVYDRŽÍ BEZ SLOVA TOLIK JAKO ŽENA!
KRÁSA ŽENY NENÍ V ŠATECH, KTERÉ NOSÍ, V POSTAVĚ, KTEROU MÁ ANI VE ZPŮSOBU, JAKÝM SI ČEŠE VLASY. KRÁSA ŽENY MUSÍ BÝT V JEJÍCH OČÍCH, PROTOŽE TY JSOU BRÁNOU K JEJÍMU SRDCI,MÍSTU, KDE SÍDLÍ LÁSKA
Oci


Něco o uzeninách

9. října 2008 v 11:48 | ada.cat

Pár rad -
něco o uzeninách:
Hořčice a bylinky neutralizují škodlivé látky. Proto hořčicí nešetřete hlavně u špekáčků na ohni.

Čím důkladněji špekáček před opékáním nakrájíme, tím více tuku z něj odkape.

Uzeniny ohřívejte při teplotě kolem 80°C ve vodě nebo v páře. Zachovají si chuť a nepopraskají.

Párky a špekáčky v mikrovlnce ohřívejte jen na nejnižším teplotním stupni v talíři s vodou.

Do ledničky nedávejte uzeniny nikdy v plastových sáčcích, rychle se tak kazí.

Horký buřt, který dostříkne přes celý stůl, není kvalitní, je v něm až moc vody.

O kvalitě vypovídá většinou cena i obsah vody: šunka, která promočí trojitý papír nepatří k těm vzorovým.

Co se vám osvědčilo, zařaďte na stálý repertoár - oblíbený výrobce, značka či řezník většinou nezklame.

Složení výrobku nepíši, jelikož na většině uzenin volně vážených nebývá. Jinak poznáme, na kolikátem místě maso je. Je až desáté? Tak to moc masitý buřtík nebude!

Falešný krtkův dort

9. října 2008 v 11:36 | ada.cat
Falešný krtkův dort 2-levnější varianta,
Ingredience:
vejce 4 ks
polohrubá mouka 20 dkg
voda (vlažná) 6 lžic
cukr krystal 20 dkg
tuk a strouhanka (vymazání)
kakao
smetana ke šlehání 750 ml
čokoláda 1/2 ks
ztužovač do šlehačky 3 ks
prášek do pečiva 1/2 ks Postup přípravy receptu:

Vejce a vodu ušleháme. Potom postupně přidáváme cukr a mouku s kypřícím práškem a kakaem. Kakaa dáme tolik, aby bylo těsto hnědé. Dortovou formu vymažeme a vysypeme. Toto těsto nalijeme do připravené formy a upečeme. Pečeme zhruba na 150 až 200 °C 20 - 30 minut (každá trouba peče jinak). Během pečení nastrouháme čokoládu.

Upečený a vychladlý korpus vyndáme z dortové formy. Odkrojíme vnitřek dortu, aby nám zbyl tak 1 cm okraj a vydlabeme zhruba do poloviny dortového korpusu. Vydlabaný korpus si dáme zatím stranou. Do vydlabaného dortu poskládáme banány které nakrájíme na zhruba 1 cm široká kolečka.

Ušleháme ze smetany se ztužovačem šlehačku, přidáme do ní čokoládu a tuto šlehačku navrstvíme na banány. Vydlabaný korpus, který jsme si dali stranou trochu nastrouháme nebo v ruce rozmačkáme a zasypeme šlehačku. Dáme do ledničky zhruba na 3 hodiny a po uležení si na něm můžeme pochutnat.