Přijďte pobejt na Blog.cz

Milé dívky, dámy, paní...
Od malička mě bavilo střílet, ve škole jsem střílela ze vzduchovky lépe než kluci a tak jsem po Sametové revoluci velmi toužila udělat si zbrojní průkaz a vlastnit normální zbraň. Jenže mi to všechno vázlo na penězích. V roce 2004, se mi naskytla hotovost a já jsem podala žádost na místní policii. Nikdy jsem nebyla žádný gauner a tak jsem neviděla překážku, proč bych neměla dostat povolení.
Povolení přišlo cca do 14 dnů a zároveň i datum kdy se mám dostavit na střelnici.
Jenže ouha...
Myslela jsem si, že to je jako když člověk dělá autoškolu, že jdu na kurz, kde vyfasuju nějaké učivo, nebo si tam učebnici zakoupím, budu tam nějaký čas docházet na přípravu ke zkouškám a pak udělám závěrečné testy, střelbu a mám to v kapse.
Přijela jsem do Ostroměře na střelnici, kam jsem mimo jiné chodila střílet už se školním kroužkem, tam bylo spousta chlapů a já se hlásila k jednomu policistovi kterého jsem znala od vidění a který pracoval na oddělení zbraní.
Hned jsem se ho začala ptát, kde je možnost koupit si nějakou vyhlášku, nebo učebnici a on na mě koukal jako z jara...
Že prý už mám mít látku nastudovanou, že tento termín je ke zkouškám...
Poradil mi tedy, co si mám sehnat a že mám požádat o náhradní termín zkoušek.
Zavolala jsem kamarádčinu manželovi, zda takovou knihu má a jestli by mi ji půjčil, kniha přišla poštou následující úterý a ve středu přišel náhradní termín na zkoušky...
Konaly se za 10 dní.
Šibeniční termín na naučení 500 otázek a spoustu paragrafů, při třísměnném provozu v zaměstnání.
Když jsem se ale dla na vojnu, tak budu bojovat a každý den se naučila 50 otázek, ze kterých jsem se následně sama zkoušela. Poslední den jsem se třikrát vyzkoušela ze všech otázek a zjistila, že jsem dutá jako bambus, že to neudělám a že, ze mě všichni budou mít akorát p.r.d.e.l, jak se baba pokoušela o něco, co přísluší jen mužům.
V den zkoušek, mrzlo až praštěly kosti, V klubovně pod Zebínem, zatopili, ale byla tam zima jako v psírně a se mnou klepala nejen zima, ale i nervy.
Rozdali nám testy, na jejichž vyplnění jsme měli 45 minut, nadechla jsem se a začala pracovat. Nic kolem jsem nevnímala a třikrát jsem si test po sobě zkontrolovala. Byla jsm hotová jako první, tři kluci se chudáci ještě potili a komisař si všiml, že mám hotovo, požádal o odevzdání testu a vykázal mě na mráz.
Za pár minut zkontroloval všem testy a řekl, že jsme prošli všichni, jen někteří s veli odřenýma ušima, což se nedá říct a vyslovil moje jméno, že jsem měla test bez chyby.
Polomila se mi úlevou kolena a šla jsem udělat zborku a rozborku. Toho jsem se nebála, to jsem uměla.
Pak přišly střelby, než odstříleli kluci byla jsem zmrzlá jak sobolí cosi, klepala se jak drahej pes a netrefila bych ani stodolu.
Jeden z kluků mi poradil, abych požádala o náhradní termín. Udělala jsem to a za pět dní šla střílet.
Ten den byla obleva, já nebyla nervózní, protože střílet umím a tak jsem odstřílela pistoli, brokovnici a malorážku.
Komisař zkoumal terče a pravil, že jsem malorážku neudělala.
To není možné!!!

Zahalekala jsem na komisaře, vyhrála jsem pohár ve střelbě z malorážky...
Komisař šel a vzal si na můj terč lupu jak Sherlock Holmes po chvíli zkoumání s obdivem řekl, že mám pravdu, že jsem trefila jednu dírku dvěma ranami, tak přesně, že bez lupy to není poznat a ještě to ukátal střelmistrovi a i mě.
Vystavil mi papír o zdárně vykonamé zkoušce a já svištěla na policii pro zbrojní průkaz.
A prč jsem si na to vzpomněla zrovna teď, protože to bylo tě+sně před vánocemi a já místo pečení cukroví seděla nad paragrafy. A to cukroví jsem také upekla, ale dva dny před Štědrým dnem a protože bylo neuleželé a tvrdé bylo nazváno zbrojní cukroví.
Ta pistolka kterou vyfotili na titulku knihy je moje a mám ještě hezčí.

Nelekejte se, tento deníček nebude o sexu, ale o spaní, konkrétně o mém spaní...
Stále se všude hovoří o zdravém a kvalitním spaní a to znamená postel a dobrou matraci. Já neměla několik let vlastně ani tu postel. Divíte se, jak je to možné, když jsem vždy bydlela v domě či bytě a nikdy nebyla bezdomovec. Tak jestli jsem vás už nyní neznudila k smrti, čtěte dál mé vyprávění.

V roce 2003 jsem se poznala se svým ex a po 3 týdnech docházení za ním do vedlejší vsi jsem se na jeho návrh nastěhovala do jeho chalupy. A tím jsem ztratila i svou milovanou postel. Ex spal v sednici na peci a já první tři měsíce než onemocněl s ním. Sice jsem spala v díře, protože prostor na peci byl sice 1 1/2 lůžka, ale neměl tak velkou matraci. Tak jsem si díru vyplnila dekou a bylo. Pak onemocněl a nebylo možné abychom se tam mačkali oba a protože potřeboval 24 hodinovou péči, vlezla jsem si do spacáku na lavici.
Asi po půl roce, byl z nejhoršího venku, jenže měl ještě nějaké potíže a já mu chtěla dopřát pohodlí, tak jsem na té lavici spala i nadále, i když jsem už chodila na tři směny do práce.
Když jsem se nastěhovali do Prahy, měli jsme postel u stropu, mě se po prudkém žebříku špatně lezlo a ex začal i po té co na alkohol málem zemřel opět pít. Které ženě by se chtělo každý den čichat vodkové výpary a tak jsem se pod záminkou špatné pohyblivosti nastěhovala na kanape. Nic moc, protože nešlo rozložit a sotva jsem se na něm otočila, ale bylo lepší než lavice.
Stále jsme dojížděli na víkendy na chalupu a v podkroví byly dvě světničky s manželskou postelí. Jednou jsem si tolik potřebovala odpočinout po práci na zahradě, že jsem si do jedné vlezla. Že bylo chladno mi nevadilo, vzala jsem si do postele larisu a těšila se, že se zase jednou po dlouhé době krásně vyspím. Poprvé a málem naposled...
V noci jsem potřebovala na záchod a jak jsem sešla dolů, rozhodla jsem se, že ještě přiložím do pece, aby bylo ráno hezky teploučko. Vejdu do sednice a cítím nějaký divný smrad...
Ten chlap mizerná, se opil a usnul s cigaretou a hořel. Jasně jsem viděla jak ještě né plamínek, ale takové to červené, doutnavé, zatím ještě nerozhořené, letí po peřině.
Skočila jsem po tom a ulácala jsem to s křikem ***e vožrajej, hoříš a podpálíš chalupu jsem ho vzbudila. Koukal jako když nadloube volovi a držkoval, že ještě nikdy neuhořel.
Jenže já jsem se už bála spát v patře, že bych se v případě požáru nedostala ven. Tak jsem zase skončila na té lavici ve spacáku a s nohama na židli.
Když mi došla trpělivost odstěhovala jsem se se svým kanapem z Michle na Žižkov a plánovala, že si pořídím časem šikovnou širší válendu... K tomu už ale nedošlo.
Po čase jsem poznala svého nynějšího přítele a ten když se nastěhoval do vedlejšího bytu nařídil, že musím spát pořádně a věnoval mi jednu ze svých dvou báječných válend a zakázal mi lámat si tělo na nějaké hrůze. Moje kamarádka tehdy prohlásila památnou větu. Jo, přádný chlap se pozná podle pořádné postele.
Něco na tom bude, asi by mě žádný normální mužský nenechal spát takhle mizerně.
A proč si zrovna dnes tak libuju? Protože jsem včera dostala dvě krásné nové péřové deky. Rodina má alergii, styděli se to dát do frcu a vyhodit jim to bylo líto. Hned jsem je vybalila, povlíkla a spalo se nám báječně.

Ach ten Jičín...
Když mi bylo asi 23 let dostala jsem od své tchýně nádhernou vlněnou látku na sukni. Ušila jsem si sukni dlouhou a širokou protože mám ráda sukně mody tak trochu starožitné a taky aby mi nefoukalo na pr... víte kam.
Oblékla jsem si ji prvně když jsem jela do Jičína na nákup. Náměstíčko je tam překrásné a téměř všechny obchůdky soustředěné pod podloubím. Tak se procházím, prolézám krámečky až jsem si najednou všimla chlapíka který se za mnou otáčel a podivně se uculoval.
Takovou kočku už jsi dlouho neviděl dědku slintavej, ulevila jsem si v duchu a šla dál. Jenže za chvíli další člověk se otáčí a divně se culí. Přikládala jsem to na vrub mé sukni, protože tenkrát tam u nás takové nikdo nenosil a hrdě jsem se nesla jak vidle na hnůj dál podloubím.
Když se po mě začaly otáčet a uculovat i ženy, začala jsem být nesvá.
Juknu do výlohy co že na mě není v pořádku...
Vlasy dobrý, kabátek taky, sukně dobrá, z tašky mi nečouhá kus salámu a žádný pes za ním nejde, tak co jim je???
Než jsem obešla to veliké náměstí, provedla jsem kontrolu ještě dvakrát a při té poslední jsem už hudrala, že ti lidé jsou divní, když někdo není oblečen šedě a nenápadně, můžou si oči vykoukat, pak jsem si ale skoukla ještě jednou sukni a sáhla si dozadu na zadnici a ... sakra !!!
Ona mi potvůrka kouká na ten boží svět. Rychle jsem si stáhla sukni dolů a mazala pryč.
Jak jsem byla na autobusáku na záchodě, nevšimla jsem si že zadní cíp sukně jsem si zastrčila za silonky a protože sukni jsem měla skoro kolovou, zepředu ani ze stran to nebylo vidět. Za to zezadu vidět bylo vidět všechno...
Čtvrt roku jsem nejela do Jičína ani na předměstí.

Klášťovem a Svéradovem dostupují Vizovické vrchy největší výšky. Dříve bývaly oba tyto vrcholy plné balvanů,
zarostlé houštinami. Málokdy sem někdo přišel. Bývalo tu moc smutno. Ani ptáček zde nezazpíval. Staří lidé
z okolí vyprávěli, že zde měli úkryt černokněžníci a všelijaké lesní bytosti. Jednomu návrší zde říkali Smolný vrch.
Stával tu prý kdysi zámek. Za zámkem bylo jezírko. Prý se nazývalo jezírko mrtvých. Na jeho dně byli pohřbeni
velcí hříšníci. Také mrtví, kteří neměli pokoje v hrobě a jejich duše strašívaly, ti museli být z hrobů vykopáni,
na Smolný vrch dovezeni a tam do jezírka vhozeni.
"Jakýsi Jura Peřinú sa jednúc vracál do Vizovic. Byl na vandru desi daleko na uherskej straně. Blížil sa
večér, dyž opúščál Klobúky. Slunéčko už zapadalo desi za Komonec, dyž došél do Lačnova. Za každú cenu chťél
dorazit dom. Ale cesta byla velice hrbolatá, samé zblče a kameň. A v horách začínala tma. Lačnovjané
mu pravili : nechoď tam! Už moc ludí sa nevrátilo ze Smolného vrchu. Ani rána sa nedočkál, gdo tam ostál
přes noc!"
"Jura ich vypočúl a pravíl : Už sem prošél kus světa a přeca sem dycky trefíl dom. Strašidel sem nigde neviďél.
Tady, skoro za humnama, bych sa měl nečeho strachovat? A tož Juro, hybaj! Ešče kúsek přes hory přeběhnu!"
Ale nepřeběhl.
U Smolného vrchu ostál morýtný. Těžko sa mu dýchalo a nohy už dlúhú cestú slábly. Lapál po dechu a odpočívál.
Usnúl, hneď jak si sedl. Ani nevěďél, jak dlúho spál. Dyž otevřél oči, bylo tma, jak dyby zatesál. Ale co - zatesál!
Pantoky mohl do téj tmy věšat! Myslél si : Co je to za mňú? Kde to su?
V horách byla vichřica. Stromy o sebe mlátily, až mu haluze nad hlavú praščaly. "Co včíl. Gde sa skovat,
dyž je venku také boží dopuščéní?" Jura býl dycky nebojácný, ale včiléj učúl smrť pod nohama.
"Ludé zlatí, gde ste gdo, pomožte mně v zemi najít ďúru!" Potem narazíl na uši čepicu, konopným provázkem
přivázal na záda uzlík a šél. Furt klepál čagánkem před sebe, aby nevrazíl do stromu, lebo nehňápl negde do ďúry.
Ale co! Dyž kúšček ušél, uviděl světlo. Pravíl si : "Už je dobře. Sú tu ludé."
A byli. Ale né ledajací. Šak počúvajte!
Dyž došél bližéj, býl u stavéní. Bylo celé dřevěné a mělo vysokú věžu. Byl to Smolenský zámek. Železnú bránkú
vlézl do vnitřku. Nigdo tam nevartovál, nigdo nekřičál : Stoj! Enom veliká vichřica ani tam neochabovala.
Dlúhú chodbú fučál větr ešče věcéj, až to okniskama lomcovalo a dveřama búchalo. Jura byl moc rád, dyž vešél
na konci chodby do zámeckéj kuchyně. Bylo tam vůně, jak na zabíjačce. U ohnišča stála stará kuchařka a cosi
na rožni smažila.
"É," zkřikla starúcí ženská, dyž viděla Juru. "Co tady chceš? Co tady hledáš?...
"Prosím pěkně, smilujte sa! Zablúdíl sem. Nechajte ňa tu do rána."
Babka sa ešče jednúc podívala na vandrovníka. Takú návštěvu tu už dlúho neměla. Zprvu nechtěla Juru přijat
do stavéní, ale dyž viděla dostrašeného pútníka, pravila : "Nebudu ti blížit. Skrč sa tady v kútečku a ohřej sa u ohnišča!"
Jura sa přikrčíl ke zdi a dělál, tajak by spál. Ale okem tú ženskú furt vartovál. Dyž byla z vařéním hotová, zanésla
jídlo vedlevá do izby. Potom vzala zvonec a na chodbě zazvónila.
Zaráz začali chodit přes kuchyň páni v čérném. Jury si ani nevšímli. Sedli za dlúhý stůl a jedli. Dlúho, moc dlúho
tam byli. Furt cosi žbrblali, ale Jura jim ničeho nerozumňél. Teprv k ránu sa zaséj vracali zpátky.
Až byli šeci pryč, kuchařka šla do kútečka a zatřepala s Jurú.
"Vstávaj, už sa dní! Budú ťa beztak doma hledat. Tož už di! A žes býl taký tichúčký, dám ti také trochu na cestu!"
Jura poděkovál a šél. Venku už bylo jasňučko a po horách tichučko. Zdálo sa mu, že je podruhéj na světě.
Dyž došél dom, dal dárek od zámeckej kuchařky svojéj mamě. Ta div nezamdlela, dyž balíček otevřela. Byli tam pečení
a vaření hadi a ščúři.
Tož takový aldamáš mívali páni na Smolném vrchu.

(Když paní Zichová vyprávění skončila, soused Častulík přikyvoval, že je to všecko tak, jak to v mládí slyšel.
Smolným vrchem měli jistě na mysli Klášťov, kolem kterého vede cesta od Lačnova do Vizovic po hřebeni Vizovických vrchů.)

.

Jedno pole u Pozděchova menovali lidé "polem nekřtěnovým". Jméno toto vysvětluje stará pověst:
Kerési svobodné děvča z Bratřejova sa stalo matkú. Zahrabala potajmo diťátko v poli.
Neměla však pokoja matka krkavčí. Vizovickému katovi unikla, ale zapomněla, že svědomí je
poprava ustavičná. A kdo má zlé svědomí, jedovatého hada za ňadrama chová! Dlúho to nikdy
s hadem nevydrží! Aj ona si darmo myslela, že ukřičí zlé svědomí tým, že bude v okolí létat
na všecky muziky...
Dysi šél v noci jakýsi mužský z Bratřejova přes pole do panského dvora na Dvořisko.
"Co to? Jak dyby tu plakalo díťa! Ale, deby sa tu v poli také vzalo? To sa asi soví
mláďata učí húkat..."
Enom šak došél kúsek daléj, slyšel pláč diťata ešče zřetelňéj. A zrovna před ním děcko
naříkalo!
"Mám ít dál, či sa mám vrátit? To nebude obyčejné děcko!"
"Ale nepůjdu zpátky! Starý voják, ten sa nesmí enom tak nečeho polekat!" Udělál nekolik kroků
a co to slyší? Malé diťátko bolestně naříká : "Vám néni, ale mně je!"
Mužský si dodal guráža a ptá sa : "Nu, a jak je ti?"
"Zle, moc zle! Moja matka mňa tady v poli pochovala. Nekřtěné ležím v zemi nesvěcenéj.....Bééé"
"Kerá je to, ta zlá matka? Já jí to vyřídím."
"Včiléj je na Dvořisku v hospodě. Skáče u muziky, ale né s mojím tatú, bééé."
"Ubožátko neščastné! Pújdu hneď za ňú. Ale nevím, lesti ju poznám. Istě tam bude hodně cérek."
"Ale poznáte ju dobře! Má zelenú pentlu v lelíku. Kordulku modrú s varhánkami, kanafasku
červenú, nařasenú! Běžte, nech netancuje...Bééé."
Dolekaný člověk utěkál, co mu nohy stačily. Vyvolál ženskú z hospody, právě když byla v tanci.
Pověďél jí, co v poli počúl.
Krkavčí matka sa chvěla hrúzú. Nechala hned tancování a šla na to místo. Dyž zaslechla pláč
svojého diťátka, rvala si na hlavě vlasy, vyhrabala kosti, posbírala ich do klína a na hřbitově
zakopala.
Od téj doby už nikdo neslyšél na poli křik děcka. Ale hříšné svědomí prej brzo
krkavčí matku utrápilo.

(Doslovný přepis pověsti z knihy F. Müllera: Báje a pověsti, Z kraje mezi Novým Světlovem a z Vizovických hor)

Milé dívky, dámy, paní.
Námět na dnešní deníček mi dala kamarádka Miládka, když psala o mě neznámé pisatelce, která jí napsala urážkami překypující ubohý e-mail.
Přečetla jsem tedy všechny Miladiny deníčky a nevidím jediný důvod který tuto neznámou k tomu vedl. Ráda bych se však začetla do deníčku oné neznámé...

Já a moje babičky, babulky a babulenky...
Od dětství jsem moc ráda jezdila do malebné maličkaté vesničky ke své babičce. Babičku měl každý rád a ona měla spoustu kamarádek. Chodívaly jsme spolu k dalším babičkám na návštěvu a nebo se zase babičky scházely u nás.

Babička uvařila kafíčko, někdy si daly i malinkatou štamprdličku, podala na stůl buchty, nebo bábovku a bábinky si vyprávěly, co je kde nového, kde mají miminko, kdo umřel, vdal se, rozvedl. Někdy to bylo i tak že mě babička řekla abych si šla chvíli vedle hrát... hihihi. To musely být v té době pikantnosti...
Však jsem narozená v roce 1968 a v té době se doma nemluvilo o sexu na plnou pusu, i přesto jsme věděli že se hovoří o něčem zakázaném a mívaly jsme uši našpicované jako radary...

Nejrásnější období ale bylo když si babičky vyprávěly o starých časech a nebo si vyprávěly dávo, dávno zapomenuté strašidelné příběhy, jéééé to bylo něco pro mě a sestřenici. Ani jsme nemukaly, jen abychom nerušily a ony nepřestaly vyprávět.
Od malička jsem babičce musela pomáhat míchat těsto, chceš placky, tak míchej, řekla s usměvem babička a já se tak vlastně naučila péct.
Ty skvělé vychytávky našich babulenek, co všechno ony uměly a jaký měly názor na problémy všedního života. Ano i ony měly svá trápení a bolístky, i ony někdy měly protivného dědu, nebo jim nebylo do zpěvu.
Dokázaly to všechno tak nějak s nadhledem překonávat, neutíkaly při prvních potížích...

Když jsem se nastěhovala do chaloupky po babičce, babička byla už na pravdě boží, k mamince jsem to měla 9 kilometrů a tak jsem chodívala na poradu k těm babičkám které ještě byly naživu a nebo k jejich dcerám. Třeba dcera babičky Štěrbové Miluška byla už dávno babičkou když já bydlela sama v chaloupce a jak jsem byla ráda že ji tam mám. Dokud mohla, chodívaly jsme spolu a ještě s paní Dubcovou na borůvky a to se jich nasbíralo při krásném povídání. Pak už paní Miluška do lůesa nechodila a tak jsem zase já jí nosívala houby, čekávala na mě vždycky s buchtou nebo koláčem, já si u ní na chvíli na lavičce před chalupou popovídala a odpočinula.

Tak že my mladší generace, nenadávejme babičkám, važme si jich, nikdy nevíme kdy nám pohladí bolvou hlavičku a dušičku. A pamatujme, že všechny nemusíme v životě býti babičky, ale báby budeme najisto všechny do jedné. byť jsme za mlada byly sebekrásnější, sebevědomé, hodné, i arogantní, ze všech z nás budou jednou báby a doufejme abychom se tohoto životního období v dnešní uspěchané době dožily.
A tím dávám heslo dnešního dne:

AŤ ŽIJÍ BÁBINKY!!!

Žila jsem na malém městečku či spíše ve velké vesnici, které vévodil kulturní dům na náměstí v kterém se pořádaly zábavy, svatby a dole byla samozřejmě hospoda.
Tam se konala jednoho sobotního dne svatba.
My sice nebydlíme u náměstí, ale není to daleko a tak jedné noci maminku vzbudilo bouchání.

Bum...bum...bum...

Vyletěla z postele a houkla táto, slyšíš to co to je?

Rozespalý tatík odpověděl, že co by, někdo bouchá... než ale otočil své tělo v posteli , uvědomil si, že je noc a v noci k nám nikdy nikdo nechodí.
Vylezl tedy z postele a šel se podívat. Měli jsme původně dům průchozí, tak že dveře byly do ulice i do dvora. My jsme tyto dveře ale nepoužívali a každý ze sousedů věděl, že k nám se chodí z druhé strany brankou přes zahrádku.

U těch dveří byl jeden schůdek a tam stál ohnutý řádně nažmolený chlápek a jak s ním ta opička mávala tak bouchal hlavou do dveří.
Tatík na něj houknul " co tady děláš?" A ON JÁ TADY TRHÁM TRÁVU, JÁ JSEM TADY DOMA...

Po chviličce dohadování kdo je tam tedy doma, ho tatík nasměroval k hospodě a opilec se odpotácel, sice s jedním krokem vpřed a dvěma vzad, ale zmizel. Bylo léto, buď trefil k hospodě a nebo se vyspal někde v trávě.

Ráno jsme se nestačili divit, on nám opravdu pomáhal, ve spáře schůdku rostl mlíčák a on nám ho doopravdy vytrhal.

Ahojky v sobotu jsem byla u kamaráda, měla jsem se tam jako na krmníku a nasmála jsem se že ještě dnes mě bolí břicho. V neděli ráno si pro mě přijel bráška a maminečka moje zlatá mě dala řízeček se salátem, prostě víkend jako malovaný. Ale to jsem odbočila... Tem můj kamarád má staršího bratra a tak jsme vzpomínali na všelijaké kravinky co jsme za ta léta co se s klukama znám prováděli a já si vzpoměla na toto. Je to už taky pár let, byla jsem u kluků na návštěvě a jejich maminka mi dala libeček abych si ho sadila do zahrádky. Já jsem z něj měla velikou radost, protože ten co jsem uloupla pod plotem sousedce mi nešel a nešel. Navečer, že mě Mirek s tím libečkem pomůže domů, měla jsem to asi 6 kilometrů a cestou že se zastavíme na půl cestě na pivko. Bylo to k podzimu a my se zapovídali a tak jsme vyjížděli skoro za tmy. Mirek vzal libeček do batohu a já jsem se málem počůrala smíchem, protože libeček měl asi 3/4 metrový křásti a Míra s tím na kole vypadal fakt legračně. K hospůdce na Přibyslav se jede lesem a U loučení jsme z kola museli slézt, protože je to dost do kopce. A tak jdeme a povídáme si když naproti nám mašírují dva chlapíci a nesli si každý z hospůdky za krkem opičku. Když nás míjeli, tu si jeden všiml něčeho divného prudce se otočil a jak s ním ta opička zamávala zahučel do příkopu a zařval na svého kamaráda: " Hele vole co to bylo???" Uviděl Mirka s libečkem v báglu, a děsně se vylekal. Bodejť né, po tmě byl Míra s libečkem dvoumetrový a děsně rozčepejřený. Mám pocit, že ti dva pacholci hezky dlouho na pivko po tmě nešli....

Bylo mi asi 23 let, žila jsem s přítelem u jeho rodičů v řadové bytovce v hezkém lázeňském městečku. Oba jsme se toho večera chystali na víkend na tramp a protože maminka přítele nesnášela nedodělanou práci, pracovala jsem v kuchyni až do půlnoci, abych vše měla perfektně hotové. Asi okolo půljedné s půlnoci jsem měla hotovo a zbývalo mi jen vynést odpadky z kuchyně. Takové to co bylo na kompost, ale ne pro zvířata. Přepálený omastek, slivky z kuchyně, lógr, slupky z cibule...
Přítel celou dobu seděl u mě, díval se na telku a nebo jsme si povídali. Seděl jen v trenkách a bos, už chtěl jít do postele, ale já jsem mu řekla aby na mě ještě chvilinku počkal. Čapla jsem kýbl s odpadky a vyrazila okolo domu. V zadu za zahradami měla celá tato osmiřadovka společný kompost. V ulicích zhasínali kolem 11večer, takže tma byla jako v pytli a já šlápla do nějaké díry v zemi a tiše jsem zaklela. A bych si nerozbila hubu, sešla jsem z pěšinky rovnou na pole a štráduju si to ke kompostu když tu najednou před sebou vidím nějakou hromadu, velkou mě asi do pasu. "Které čuně tu vysypalo odpadky, když je město plné kontejnerů",  zavrčela jsem tiše pod fousy. Už, už jsem skoro tu hromadu obešla, když v tom ve mě zvítězila praktická žena vychovaná v socialistických podmínkách, plných nedostatkového zboží. Co kdyby tam bylo železo, vingle, jekly, plochatina... chlapům by se určitě něco hodilo.
Nevěděla jsem v té tmě Co to je a nechtěla jsem na to sahat a tak jsem to nakopla, že podle zvuku zjistím co v tom je...

Jenže ta hromada houkla: "Co děláš ty krávo!!!"

Neskutečně jsem se lekla, příšerně zařvala a přetáhla to tím kýblem s odpadky a hnala domů jako o život.
Přítel můj řev uslyšel, vylít z baráku, bos a v trenýrkách a viděl jak dozadu uličkou zdrhá nějaký chlap...

Panák rumu zalil leknutí a přítel s otcem se schodli na tom, že jsme vyrušila asi zloděje králíků.

Maminka přítele ale vypátrala, že to byl milenec mladé sousedky, který tam seděl a čekal až její rodiče půjdou spát.

Tak se dočkal...
A mě dali přezdívku záporná pohádková postavička na 7 písmen - Kazišuk 

Už dlouho, několik let jsem nebyla na výletě...  Odjezdy na chalupu nejsou pro mě žádný výlet, jezdím tam jen pracovat. Sice si beru pokaždé s sebou foťák, že se půjdu projít do lesa, či po vsi a udělám si pár snímků překrásného kraje, skoro nikdy to nevyjde.

V neděli přijel Bráška s maminkou, že mě vezmou domů, na návštěvu. Zamkla jsem tedy chaloupku a nalodila se k bráškovi do auta. Když jsme vyjeli, poprosila jsem brášku, zda by mohl jet přes vesničku Uhlíře, kde se narodila moje maminka, já tam u babičky prožila nádherné dětství a později jsem tam i žila. I když v okolí Pecky  a Lázní Bělohrad jsou všechny vesničky jako malované, Uhlíře mi přece jen k srdci přirostly nejvíce.

Pohlédněte tedy z prava na stavení pod lesem. Bývalý Nezbedův dům č.p. 1 je původně zájezdní hostinec z kterého snad původní jsou již jen sklepy.  Jako malá jsem tam chodívala na ořechy a snila o formanech a potulých rytířích kteří po celodenním putování hlubokými hvozdy usedli  ke středověké večeři a halasících ve velké hostinské ratejně. Skoro jsem cítila tu vůni pečeně a vína, skoro jsem slyšela dupání koní ve stáji.

Jako malá jsem chodívala s babičkou do hájenky k paní Křížové, vdově po hajném, žijící v opuštěné hájence s dcerou Evou a o prázdninách za Pepíkem - vnukem paní hajné, který k ní jezdíval na prázdniny. A zase...  V Uhlířích snad u každé chalupy rostl veliký ořech, taktéž i u hájenky tomu nebylo jinak a paní hajná z ořechú dělala skvělou sladkou ořechovku. Tu nám také vždy nalila (i mě...) a vyprávěla jak to bývalo za války když se u ní zastavoval "věčně nedožranej" důstojník wehrmachtu a vyptával se jí: " Co vařiš Chajná, sajce, sajce?" Bylo mi to vždycky k smíchu, paní hajná měla asi v těch dobách do smíchu sakra daleko.

Její dcera Eva, byla zvláštní paní... Pamatuji si na ni, že byla silná jako muž a tolik i dokázala pracovat. Chodívala nabíjet stavy do Horní Nové Vsi, ke Kremličkům do tkalcovny a domů chodívala po Křížovce lesem z odpolení směny, nebo jezdila přes vesnici na kole. Povídaly se o ní různé řeči, kvůli jejímu vzhledu a síle a já sama jsem si ji jednou spletla s mužským, když jsem ji uviděla na dvoře štípat obrovskou sekerou velikánské špalky.

Já ji však pamatuju jako velice hodného člověka. Občas se zastavila u babičky na kousek řeči, když šla z práce a vím, že byla nesmírně hodná a pracovitá. Dej jí pán Bůh lehkou zem, zemřela ještě poměrně mladá.

Celkový pohled na Uhlířské údolíčko je krásný. Ještě se divíte, že jsem snila o rytířích, zachráněných princeznách a loupežnícich?

Jak temné a hluboké bývaly tyto lesy když zde první uhlíř začal pálit své milíře, kolik nebezpečí od lapků a dravé zvěře číhalo na osamělého cestujícího, formany, nebo pána s malou družinou?

Z leva vidíme Horní Javoří, Arnoštov, Bukovina vidět není, jen skladovák krmiva. Samota Paseky, kde měli Plecháčovi zahradnictví a na vrcholku Zvičina

Celá víska je obklopena krásnými lesy, z některých míst je vidět i městys Pecka  a hrad panství Kryštofa Haranta.

Celá oblast je opředená pověstmi a pohádkami a  není divu.

Tento ostrůvek v lukách je takové zvláštní, tajemné místo, které mě od mala přitahovalo. Že by tam víly tančívaly v noci při měsíčku, nebo se slétaly čarodějnice? Kdoví... 

Taková místa si svá tajemství střeží. 

Velkou radost jsem také měla z nového rozcestníku, kde je psáno o vzniku vesničky Uhlíře, lidech v ní a jejich zvycích a na staré fotografii první z prava je moje babička.