Příběhy z Andělského domu I.

26. dubna 2015 v 15:43 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší



Život se s nikým většinou moc nemazlí, nejsme nikdo ušeřen a tak nejen já, ale i na jiné lidi si občas posvítí.
Možná, že ON, se tomu směje, dívá se, jak se snažíme, lopotíme a koukáme jak si pomoci. Někdy nám trošku pomůže sám, když už se na nás sám dívat nemůže a přistrčí nám pomoc v podobě kamaráda, nebo jiného človíčka, jiného zařízení.
Tak jsem já po roce a něco získala práci v zařízení, kterému budeme říkat Andělský dům.
Ač, jeho obyvatelům, není moc do smíchu, přece zde vznikají komické situace.

Všechna jména, názvy a věci jsou pozměněny a není důvod si cokoli, s kýmkoli spojovat.

Boty

Pan František bydlí na pokoji s panem Lojzou. Jsou to oba zvláštní pánové a ke společnému bydlení jsou velmi rozdílní, ale tak to bylo přiděleno, musí spolu nějak vycházet.
Pan František v noci provádí městem turisty a ve dne spí, pan lojza věčně visí na netu se sluchátky na uších a v noci spí jako dudek. Skoro spolu nepromluví, každý má své.
Tak to fungovalo do doby, než se do Andělského domu nastěhoval další pán, kterému budeme říkat třeba Honza.

Pan Honza je hodný, prostý, nekonfliktní, jenže je "Sběratel" a co najde, to si myslí, že je vyhozené a vezme si to.
Tak se před časem stalo, že pan František, neměl noční práci, zústal doma a pan Lojza také. Jenže pan Lojza si usmyslel, Františkovy boty smrdí, zasmradily celý pokoj a nakonec Pan Lojza boty vzal a hodil je Františkovi před dveře pokoje.

Tou dobou ale šel po chodbě Honza, potkal boty a ihned v nich odešel.
Pan František řádil jako černá ruka, protože boty měl nové a odešel mu v nich cizí chlap, který hygieně zrovna mnoho pozornosti nevěnuje a pochopitelně je po něm již nosit nechtěl.

Lojza se ale plíží do pokoje velmi potichu, protože mu František slíbil, že mu rozhodí šamotky.
 

Všem babičkám

5. září 2014 v 14:34 | ada.cat |  Krásné texty jiných lidí

untitled

Toto je nejroztomilejší článek o babičkách jaký jsem kdy četla.

Doufám že se ti bude také líbit!

BABIČKY JSOU CHYTRÉ
Byla jsem na procházce s vnukem. Zvedl něco se země a dával si to do pusy. Sebrala jsem mu to řekla ať to víckrát nedělá.
"Proč?" zeptal se vnuk.
"Protože to bylo na zemi, nevíš kde to bylo, je to špinavé a pravděpodobně plné bacilů. Bacily často způsobí že malí chlapci onemocní a necítí se dobře" odpověděla jsem.
Můj malý vnuk se v tom okamžiku na mě podíval s obdivem a prohlásil.
"Babi, jak to všechno víš? Ty jsi tak chytrá!"
Rychle mi to zapřemýšlelo a odpověděla jsem,
"Všechny babičky takové věci znají. Je to na babičkovském testu. Musí to vědět, jinak se nemohou stát babičkou."
Šli jsme vedle sebe v tichu několik minut. Vnuk se evidentně zabýval novou informaci, kterou ode mne obdržel.
"Aha…už jsem na to přišel! Rozzářil se. Takže když ten test neuděláš, je z tebe dědeček."
"Přesně tak," odpověděla jsem s širokým úsměvem na tváři.
Až se přestaneš smát, přepošli to nějakému známému dědečkovi!!!

Autor jr mi bohužel neznámý.

Sekačka

4. září 2014 v 7:42 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
42649_99a71dfedf

Na té zahradě kam jezdím, žije krom kočiček i robotická sekačka.

Žije si svým vlastním životem.
Většinu dne sedí zalezlá ve své stanici a dělá že se nabíjí.

Sedím v záhonku a najednou vrz a madam se zapne. Já se leknu a zakleju. Sekačka si vycouvá ze stanice, rozhlédne se po zahradě a jde sekat. Né, že by šla pěkně dokolečka, ona si jezdí jak se jí zachce.
Jak se rozhlédne namíří si to šikmo přes zahradu, pak se někde otočí a štráduje si to zase někam jinam. Její otočení, to je manévr. Vzne, cukne, couvne, zase se rozmyslí, rozhlédne a pak vyrazí.
Kočičky jí jdou z cesty a využívají její boudičku k odpočinku. Vlasně jí musí jít všechno z cesty, jinak si postaví hlavu, zastaví se a píská.
Tak vyskočím, a všechno jí odklidím. Pleju dál a číhám, kde se vynoří. Nikdy nikdo neví kam si to zrovna namíří a je jasné, že si ze mě dělá bžundu a jede ke mě. To abych musela své staré kosti zvednout a milostivě jí udělat cestu. Tohle mi dělá pořát.
Prevít jeden.
Ze začátku jsem se bála když jsem jela na smetiště nechat otevřenou bránu, že mi ten antikrist uteče ze zahrady. Ale prý nemůže. Má svůj drátek okole celého pozemku a ten ji hlídá.
Jenže, věř takovýmu prevítovi.

Nechápu, jak tomu někdo mohl dát název sekačka.
Co tam jezdím, tak jsem jí ještě nikdy neviděla něco pořádně dělat.
Proběhne se po zahradě a pak si vymyslí překážku,která tak není a stojí.
Stojí, tiše píská a čeká, až jí někdo zmáčkne tlačítko.
Kašlu na ni, stejně nevím co jí zmáčknout.
Pan majitel, jí většinou stejně po zmáčknutí popadne a odnese ji do stanice.
Pak vezme benzínovou sekačku a seká sám.

Tak až si budete chtít usnadnit práci, kupte si raději ovečku, než robotickou sekačku.

46bb1c36e5_f
 


O kočkách

29. srpna 2014 v 14:05 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší
ac9285af7c_f


Pracuji u jedněch lidí na zahradě.
Mají tam dvě překrásné kočičky, teda ještě koťata. Krásná, mazlivá, ale jsou to pěkné raubířky.
Pleju zahradu a slyším vreee, tak se ozvu, jsem tady Belluško. Kvrk, praví kočička a já pleju s kočkou na klíně.

Včera jsem byla sehnutá a hop a měla jsem ji za krkem a už se potvůrka milovaná otírala hlavičkou o moji tvář. Jen jsem jí říkala, že my obě víme, že jsem čarodějnice, ale ostatní to nemusí vědět. Bylo jí to šumák a seděla tam dál.

Leja, její sestra, je menší, šedobílá, Bella je sibiřanka, jasně že né čistokrevná, ale vypadá i tváří se aristokraticky.
Leja je pašák, včera chytila myš jako bačkoru, že ji sotva unesla, Bella se šla přiživit na jejím úlovku, ale Lejuška se nedala.
Tak se Milá Bellinka šla zajímat o mě.
Jako být zalezlá na druhé straně keře kde pleju a chytat mojí ruku je její oblíbená hra, nebo si lehne za mě, opře se a chytá stéblo, včera mě kousla do zadku.

Mňííí, ozve se Leja a jemně se přitulí, vrní jako kolovrátek, však jen do té doby, než to zjistí Bella. Žárlí jako Otelo a taky krade.
Dala jsem si na okno housku se slaninou, tam se číči nedostanou, v poledne okolo mě letěl rozsápaný sáček, houska nikde. Jak se tam dostaly ty kočky, kdo ví…

Když odjede robotická sekačka ze své stanice, vlezou si spolu do té boudičky spokojeně spí. Jsem tam celý den sama a kočičky mi dělají báječnou společnost.

O té sekačce, napíšu zase příště.

Z rybího deníku

24. srpna 2014 v 17:30 | Rybka |  Krásné texty jiných lidí
Už se stmívalo a vody oceánu byly temné. V dálce zářily bílé útesy doverské a zvaly k osamělému rozjímání. Sbalila jsem si batůžek a chvíli plula, chvíli letěla. Opustila jsem Ostrov..po dlouhé době , možná navždy.. Myslela jsem, že tam, na křídových kamenech, vysoko nad mořem ,skončí mé trápení..moje nerozhodnost, moje smutky. Že se vše vyřeší, jednou provždy. Že uteču od starostí, sama sobě. Že všechno zmizí, jedním mávnutím křídel..
Foukalo a bílá byla v noci černou a ve dne očím k neunesení. V hlavě mi vířila spousta zbytečných myšlenek, slov, výčitek. Chlad mě objímal majetnicky, jako by věděl, že bude mým stálým společníkem. Na horizontu moře každý den stejná nicota. V náruči tmy se nedalo spát , sny nepřicházely a den byl výzvou k další beznaději. Ředění slané hladiny vodou z očí se zdálo být pošetilostí. Co zmůžou malé slzy proto hradbě a mase mlčení?
Sáhla jsem do batůžku vedle sebe a našla v něm zmuchlaná poslední slova. Ta ostatní už jsem rozdala, rozpůjčila půjčkami bez oplátek. A jak jsem v rukou cítila tu lehkost bytí, vzpomněla jsem slov moudrého Ostrovana : " Nakonec zjistíme, že jediné, co máme a co nám patří, jsme jen my sami". Kouzelná formule. Zaklínadlo pro trosečníka. Pro mě. V dálce problikával ostrovní maják, laškovně dováděl s vlnami, které mu stříkaly pěnu do čí. To světlo , které šířil, byla naděje.
Tak tedy zpátky do vln a do vzduchu! Kurz Ostrova mám v srdci, netřeba astrolábu. Vedly mě hvězdy- slova , která zářila do tmy. Ta cesta zpátky byla o tolik kratší než do neznáma. Přivítala mě známá pláž z bílého písku, koruny šuměly, ptáci koncertovali se samozřejmostí a lehkostí,a duše byla volná s nimi.
Zase budu stromům šlapat po hlavách ve strombotách, zase budu čmárat své básničky do notýsku s vážkou, zase mě rozesmějí přestřelky mezi slůvky, která míří přesně, ale bolavě nikdy nezasáhnou. V dlani jsem svírala světlemodrý kamínek larimaru- dárek pro Vás všechny. Je v něm duše oceánu a oblaků.
Z otevřeného batůžku vylétla poslední tři slůvka. Zatřepotala křídly jako krásní motýli a já si je konečně mohla přečíst … Mám Vás ráda
Autor: Rybka

Kdyby Pohlreich s Babicou byli stavaři

22. srpna 2014 v 13:18 | ada.cat |  Blbosti

Kdyby Pohlreich s Babicou byli stavaři

Babica: Tak tě vítám u mě na stavbě. Je to taková jednoduchá stavba, která nedá moc práce a kterou si může postavit opravdu každej.

Pohlreich: Máš tady pěknej bordel, ty vole. Hele, míchačka. Co ti to z toho teče za srajdu?

Babica: Tak pozor, to je poctivej českej beton. To mám do základů.

Pohlreich: Ahá, tak to jo, vole! A co do toho dáváš?

Babica: No tak hlavně hodně vody, to je základ, špetku písku, štěrku a trochu toho cementu. A kdo třeba nemá doma moc cementu, tak si tam dá míň cementu a teď důležitý, kdo nemá žádnej cement, tak si tam dá nějakej jinej prášek, víc vody… no a pak co kdo doma najde, že jo.

Pohlreich: Mně jebne. To vypadá hůř, než když klokan chytne střevní chřipku. To budu tuhej dřív já než tenhle beton! A tady tyhle ztvrdlý psí chcánky fakt slyší na jméno Písek, jo?

Babica: Já stavím pro obyčejný lidi a ne pro snoby. Když nějakou ingredienci nemám, tak si tam dám jinou.

Pohlreich: No jo, ty vole, ale pak se nediv, že když tenhle výstavní průjem naliješ do základů, tak se ti to pak drolí jak make-up vysloužilý pornohvězdy. Dyť to tady celý někomu přistane na palici, ty vole!

Babica: Já jen ukazuju lidem, jak si můžou postavit jednoduchý baráky za málo peněz. Lidi v tom pak bydlej a sou
spokojený.

Pohlreich: Ty to fakt nevidíš? Dyť i tý míchačce se z toho tvýho poctivýho českýho betonu chce vrhnout!

Babica: Úspěch se v Čechách prostě neodpouští.

Pohlreich: Hele, zase ti to teče ven.

Babica: No, to je supr, to je vončo. Ještě do tohodlenc nasypem takhlenc todlenc, aby se to trochu zahustilo.

Pohlreich: A co to jako je, ty vole?

Babica: Nevím, ale seženeš to všude.

Bojíte se bouřky?

12. června 2014 v 21:24 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

Bouřky v mytologii
Bouřky měly vždy velký vliv na lidstvo. Římané v nich spatřovali Jupitera metajícího blesky ukované Vulkánem. Původní obyvatelé Ameriky v nich spatřovali hromového ptáka, který slouží Velkému duchu. I když se to modernímu člověku může zdát kuriózní, nepřestávají ho bouře fascinovat, o tom svědčí i to, že každé jaro vyrážejí lovci bouří do rovin Velkých plání, aby zkoumali projevy bouří a tornád.
wikipedie
Bojíte se bouřky?
Já teda jo a hodně. Když jsem byla malá a naši museli někdy někam odjet bez nás dětí, hlídala jsem malého brášku. Jenže jednou byla děsná bouřka a my jsme se báli tak moc, že nás naši našli oba zalezlé v posteli, kde jsme se klepali a drželi se za ruce. Maminka nás tehdy pochválila, že jsme udělali dobře, že v posteli se nám nic nemůže stát.

Tak fajn, jenže jsou situace, kdy do postele zalézt nelze.
Já nikdy nezapomenu na ten mlaskavý zvláštní zvuk, když jsme utíkaly s maminkou z louky a hodně blízko nás uhodil blesk do stromu. Pak ta příšerná rána. Maminka mě vezla na sporťáku a já ječela jako když mě na nože berou. Schovaly jsme se tehdy u dědy v buńce.

Né, že bych měla z bořky nějakou formu fobie, al prostě se jí bojím. Já tvor který nemá rád hlučnou hudbu, hádky, stresy se najednou ocitám ve změti rambajzu a pro mě ještě nebezpečných blesků.
A tak se jednou přihodilo co se přihodit muselo.

Na vandru nás chytila strašlivá bouřka ve skalách. Bouchlo to jednou a já čapla ruku nejbližšího kamaráda co byl po ruce. Pak jsem slyšela ten strašlivý a mlaskavý zvuk, hroznou ránu a ten kamarád mě měl na zádech na usárně. Nikdy jsem se bát nepřestala, i když si mě několik let dobírali.

A jak jste na tom s bouřkou vy?

Naše kočky a živitel Jiřík

12. června 2014 v 14:52 | ada.cat |  Co život přináší i odnáší

DSCN2030

Můj Jirka měl vždycky rád zvířata, přesněji tedy psy, kočkám nevěřil. Znal jen ty u babičky polovenkovní, z kterých ho jedna když byl ještě malý škrábla. Stejně pak když žil sám jednu opuštěnou krmil.
Pak poznal mě a já měla Morinku. Nejdříve se k sobě neměli, pak ale našli společnou cestu a to že Morinka si přišla k němu na klín pro pomazlení. Za rok nám maminka dala k vánocům Sněhurku. Byla to jeho první kočička od kotěte, byla mazlivá, bílá, krásná. A vybrala si jeho. Postupem času se stala Morinka stínem mým a Sněhurka jeho. Fajn, kočičky si nás rozdělily spravedlivě. Má je rád obě, ale…

Do té doby než začnou mrouskat. Sněhurka jen tak tiše vrzá a vrká, zato Morinka má své koncerty. Její táhlé a hlasité mrrrááááu Přivádí našeho živitele do stavu nepříčetnosti.
Čičinka se tiše připlíží, tak aby na něho viděla, upře na něj zamilovaný pohled a spustí.

MRRRRÁÁÁUUU, MRRRRÁÁÁUUU, MRRRRÁÁÁUUU!!!

Ozve se řev, táhni sfině a letí pantofle. Chachááá, trefit, nebo chytit kočku, není tak jednoduché. Rozhodně je rychlejší štíhlá kočka, než bříškatý živitel.
Jenže ona si nedá pokoj a snad mu to dělá i naschvál…

Za chvíli se zase ozve její mrrráááu a Jiřík šílí. Popadne smeták a jde po ní, kočička zaleze pod postel a živitel mydlí do podlahy a řve nepublikovatelné nadávky. Počet přeražených smetáků, je takový, že mi zbyl jeden ometený hnusný mrzák, kterého si úzkostlivě schovávám.
Čičinka, je ale tvoreček mazaný a sedí si jakoby nic, pak běží do ložnice pod postel, kde je taková nepsaná demarkační čára a pod postelí si zakoncertuje. Živitel jen křine, ale dobrý.
Jenže na včerejšek v noci čičule řvala, živiteli u postele, ten se naseránkoval, popadl hokejku a tvrdě šel po kočce. Jasně, že neměl šanci, číča je rychlejší.

Jen jsem se ptala, ráno spousedky, zda je nevzbudil opravdu nepublikovatelnými nadávkami. Prý né.
Sousedka je taky kočičí, tak ví oč jde a na to, že se od nás z bytu občas ozývá křik živitelův jako například ty sfině zasjaná, poletíš z baráku si už dávno zvykla.

Už se opatrně neptá, zda ty nadávky patřily mě.

Duše zvířat III.

9. června 2014 v 19:13 | ada.cat |  Knihy do kterých jsem se zamilovala


Zvířata mají inteligenci

Moudrý Plutarchos byl podle jeho vlastních slov svědkem této příhody. K poloprázdné nádobě s vodou přiběhl žíznivý pes. Jenže hladina byla moc nízko a pes k ní nedosáhl. Začal tedy nosit kameny a házel je do nádoby tak dlouho, až hladina stoupla a on se mohl napít.

Hasdrubal
V jednom klášteře museli mniši kteří se opozdili k jídlu zvonit na zvonec a bratr kuchař jim jídlo podal otočným okénkem. Hlídací pes Hasdrubal kterého mniši špatně živili si toho všiml a napadlo ho zatahat také. Zazvonil, okénko se otevřelo a před ním se objevil vrchovatý talíř. Jenže pes nedovedl ovládnout svou lačnost a tahal za provaz tak dlouho, až se kuchař začal divit kde se bere tolik opozdilců a milého Hasdrubala načapal. Mniši se smáli, obdivovali jeho inteligenci a od té doby ho krmili lépe.

Aglaé
Jednoho muže šikanovala žena a dcera tak moc, že se mu zošklivilo veškeré ženské pohlaví. Vztáhnout ruku na své tyranky se neodvažoval a tak se hojil na fence německého ovčáka Aglaé. Nebil ji, jen ji tiše častoval velmi ošklivými nadávkami. Fenka mu rozuměla, vrčela a její pohled nevěstil nic dobrého. Jeho to však nezarazilo a nadávky byly stále hrubější. Aglaé byla stále zuřivější, ale narozdíl od pána svůj hněv dokázala ovládnout. Jeho hrubosti se stupňovaly až jsem jednou musel zasáhnout.
Proboha tě prosím, přestań, nebo ti to zvíře jednou skočí po krku.
K tragédii však nedošlo, muž z toho všeho trápení onemocněl a zemřel.
Mazanost a drobné pomsty

Dalmatíni
Herečka Susanne Dantesová vždycky když se chystala k odchodu, nemohla najít rukavice.
Její dva dalmatíni na ni koukali ze svého pelíšku jako by nic. No nevadí, pravila paní, půjdu i bez nich a přísně se podívala na psy. Ti proběhli pokojem a rukavičky položili své paní k nohám, pochopili, že to na paničku neplatí. Dělali jí to vždy když musela odejít, když je však šla venčit rukavičky měla vždycky na svém místě.

Mozartovy odvety
Zvířátka rozlišují odchod za prací a odchod za zábavou. S tím prvním se smíří, s tím druhým zvláště pokud jsou z ní sama vyloučena ne.
Spisovatelova sousedka Jacqueline se chystá na koncert, nebo do kina a kocour Mozart, kterého spisovatel poctil přezdívkou Mńauzart sedí a trucuje v koutě a plánuje rafinovanou pomstu.
Když se Jacqueline vrací v obvyklou hodinu domů z práce je všechno v pořádku, přicházíli ale později a nebo z kina, čeká na ní nepříjemné překvapení. Kocour vše kam se dostane vytahá, rozhází a rozcupuje.
Jednou jsem ji doprovázel z divadla a ona již věděla co ji doma čeká a pozvala mě abych nakouknul. Všechno prádlo, které odpoledne pečlivě vyžehlila a složila měla rozházené. Jako kdyby po bytě proběhla banda lupičů.
Nevydržel jsem to a zeptal jsem se, zda si nemyslí, že by ta Příšera zasluhovala výprask.
Jacqueline se jen klidně podívala a pravila.

Víte, ta příšera mi před lety zachránila život.
Bylo mu deset měsíců, ale důvtipu měl až dost.
Ten večer jsem si vydrhla sporák a pak jsem se umyla a šla si lehnout. Jenže mi bylo nějak divně, nemohla jsem se soustředit, bolela mě hlava. Kocour byl neklidný, mňoukal, tahal mě za pokrývku, aby mě donutil vstát. Vyhubovala jsem mu, že jídla dostal dost a zhasla jsem naštvaně.
Jenže v tom začal kocour vyvádět jako pominutý až jsem tedy vstala že mu dám zbytek masa.
Jak jsem vstoupila do kuchyně, ucítila jsem zápach unikajícího plynu.

Jak Jacqueline řádně sporák drhla drcla si do kohoutku a plyn jí unikal. Nebýt Mozartova vyvádění, zemřeli by oba.
Za záchranu života mu Jacqueline odpouštěla všechny lumpárny.

Volná citace z knihy.

Duše zvířat II.

4. června 2014 v 12:09 | ada.cat |  Knihy do kterých jsem se zamilovala


Vzájemná pomoc a podpora

Jeden horník z Cardiffu potkal na cestě z práce dvě krysy. Cupitaly vedle sebe a společně nesly stéblo slámy. Vzal hůl a jednu zabil. Druhá, místo aby utekla zůstala zmatená stát.
Sehnul se k ní a zjistil, že je slepá.

V jedné stáji dožíval starý vojenský kůň. Měl zuby věkem už tak obroušené, že nemohl žrát.
Dva vedlejší koně ho celé měsíce krmili tak, že vytáhli ze žlabu seno, rozžvýkali a hodili ho před stařečka.

Nervová deprese

Celestýn byl až chorobně čistotný kocour se sněhobílým kožichem.
V roce 1940 jeho pán musel odejít do války a kocourek úplně ztratil chuť k životu.
Nic ho netěšilo, přestal chytat myši, lovit v keřích ptáky, nezajímaly ho kočky a přestal si čistit kožíšek.
Byl čím dál sklíčenější a vojákova matka si zoufala, že se kocourek vojáka už nedočká, že steskem zahyne.
V roce 43 se voják vrátil, ale kocourek místo přivítání před jeho zraky utekl do houští.
Voják se divil, co se s ním stalo, ale jeho matka řekla aby v klidu počkal, že se kocourek vrátí.
Vrátil se za pět hodin, tolik práce mu dalo vyčistit léta nahromaděnou špínu z kožíšku.
Večer vesele vstoupil do jídelny.
Běloskvoucí, se zdviženým ocasem, pyšný jako král.

Betty
Byla to kráva a držela se sukní své majitelky jako klíště. Když byla ještě telátkem, hýčkali ji, za což ona k radosti své majitelky projevovala spoustu lásky.
Jenže vyrostla a začala ve své velikosti být svými láskyplnými projevy obtížná.
Paní začala být zoufalá a když za ní kráva vlezla až do salonu panívykřikla v biblickém rozhořčení.
Jdi mi z cesty Satane, dej mi už pokoj!!!
Kráva nemohla uvěřit svým velikým uším, byl to pro ni obrovský šok.
Dostala srdeční záchvat a padla mrtvá k zemi.

Volná citace z knihy.


Kam dál